Mám takový zaručený způsob, jak poznat kvalitní hru. Pokud tímto testem projde, bez ohledu na chyby vím, že dám vysoké hodnocení. Ten test je jednoduchý – když se ráno probudím a jedna z prvních myšlenek je „sakra, těším se, až to znovu zapnu.“ To se už moc často nestává. A už vůbec ne u hororovek. Přesto se to Visage podařilo.
Jedná se o jednu z nejpopulárnějších her mezi hororovými fajnšmekry. Kdykoliv se diskutuje o hororech, tahle hra se objevuje hodně vysoko v doporučeních. Mně na tom dlouho něco nesedělo. Tušil jsem, že je to spíš iluze, ale stejně jsem nebyl ochotný dát za hru plnou cenu – a slevy na Visage nejsou zrovna časté. Po odehrání ale vím, že jde o skutečně výjimečný a hlavně děsivý horor. Jestli stojí za plnou cenovku, si nejsem jistý, ale kvalitou mě přesvědčil.
Hra má v podstatě tři kapitoly + finální kapitolu. Každá z prvních tří se zaměřuje na jednoho z obyvatel domu před vámi. A tady jsem udělal chybu. Do hry jsem nakráčel jako frajer – „mě už nic nepřekvapí“. Procházel jsem dům, našel zamčené dveře, nevěděl, co čekat, a bez rozmyslu jsem aktivoval první předmět, který spustil kapitolu. Ani jsem si pořádně neprohlédl druhou půlku domu, hlavně sklep. A co jsem spustil? Kapitolu Dolores – pravděpodobně nejunikátnější a nejpropracovanější část celé hry. Jenže já to nevěděl a při hraní jsem si to vůbec nevychutnal. Na druhou stranu, pak už byly další kapitoly dost snadnější.
Kapitola Dolores je unikátní v tom, že nabízí něco nevídaného – hororovou adventuru. Já miluju hororovky a taky walking simulátory, ale walking simulátory prostě nejsou adventury. A většina hororových adventur, které znám, se spíš spoléhá na atmosféru než na skutečný strach. Dolores ale kombinuje oboje – řešíte puzzle jako v klasické adventuře, ale přitom se bojíte a lekáte stejně jako v walking simulátoru. Intenzivní, náročné, nezapomenutelné. Finální kapitola se tomu trochu blíží, ale zbylé dvě jsou spíš klasické hororové „walky“.
Za nejslabší část bych označil kapitolu Rakan, na kterou jsem se paradoxně těšil nejvíc. Bohužel obsahuje otravné momenty, které hru spíš zbytečně zdržují a místo strachu přichází otrávení.
Jasně, Visage má své chyby. Ale už dlouho jsem nezažil, aby na mě horor takhle zapůsobil. Náhodné paranormální jevy a tísnivá atmosféra mě dostaly mnohem víc, než jsem čekal. A i když je Visage spíš „jednooký mezi slepými“ než dokonale vybroušená hra, pořád je to asi to nejlepší, co na poli hororovek momentálně máme.
Jedná se o jednu z nejpopulárnějších her mezi hororovými fajnšmekry. Kdykoliv se diskutuje o hororech, tahle hra se objevuje hodně vysoko v doporučeních. Mně na tom dlouho něco nesedělo. Tušil jsem, že je to spíš iluze, ale stejně jsem nebyl ochotný dát za hru plnou cenu – a slevy na Visage nejsou zrovna časté. Po odehrání ale vím, že jde o skutečně výjimečný a hlavně děsivý horor. Jestli stojí za plnou cenovku, si nejsem jistý, ale kvalitou mě přesvědčil.
Hra má v podstatě tři kapitoly + finální kapitolu. Každá z prvních tří se zaměřuje na jednoho z obyvatel domu před vámi. A tady jsem udělal chybu. Do hry jsem nakráčel jako frajer – „mě už nic nepřekvapí“. Procházel jsem dům, našel zamčené dveře, nevěděl, co čekat, a bez rozmyslu jsem aktivoval první předmět, který spustil kapitolu. Ani jsem si pořádně neprohlédl druhou půlku domu, hlavně sklep. A co jsem spustil? Kapitolu Dolores – pravděpodobně nejunikátnější a nejpropracovanější část celé hry. Jenže já to nevěděl a při hraní jsem si to vůbec nevychutnal. Na druhou stranu, pak už byly další kapitoly dost snadnější.
Kapitola Dolores je unikátní v tom, že nabízí něco nevídaného – hororovou adventuru. Já miluju hororovky a taky walking simulátory, ale walking simulátory prostě nejsou adventury. A většina hororových adventur, které znám, se spíš spoléhá na atmosféru než na skutečný strach. Dolores ale kombinuje oboje – řešíte puzzle jako v klasické adventuře, ale přitom se bojíte a lekáte stejně jako v walking simulátoru. Intenzivní, náročné, nezapomenutelné. Finální kapitola se tomu trochu blíží, ale zbylé dvě jsou spíš klasické hororové „walky“.
Za nejslabší část bych označil kapitolu Rakan, na kterou jsem se paradoxně těšil nejvíc. Bohužel obsahuje otravné momenty, které hru spíš zbytečně zdržují a místo strachu přichází otrávení.
Jasně, Visage má své chyby. Ale už dlouho jsem nezažil, aby na mě horor takhle zapůsobil. Náhodné paranormální jevy a tísnivá atmosféra mě dostaly mnohem víc, než jsem čekal. A i když je Visage spíš „jednooký mezi slepými“ než dokonale vybroušená hra, pořád je to asi to nejlepší, co na poli hororovek momentálně máme.
The Exit 8