Japonský titul Panic! (jinde známý jako Switch) je typ hry, který si po pár minutách buď zamilujete, nebo vypnete po deseti minutách s otázkou, o co zde vůbec jde.
Jde tak trochu o úkaz. Panic! je lehce interaktivní „logickou“ hru pro platformu Sega CD, která spíše něž hru, působí jako vysoce stylizované cvičení. Celé je to vlastně jedna dlouhá, klikací série absurdních scén, kde místo hádanek mačkáte náhodná tlačítka a doufáte, že se něco stane. Jednou vás spláchne gigantická kráva, jindy vám exploduje televize a objeví se z ní krabí muž v latexu. Můžete i (omylem) zničit některé z metropolí. Má to nějaký hlubší smysl? Asi ne. Tvůrci zkusili na rok 1993 netradiční game design, a nevyšlo to. Někteří doboví kritici ocenili nápaditost, ale obecný názor nejlépe shrnuje věta z magazínu Game Players, „for people on drugs, by people on drugs". Nicméně v dnešní době emulátorů a ROMů na každé straně internetu, není žádný risk spustit, zahrát, i hru, která neměla v klasickém tržním prostředí šanci. Panic! totiž nefunguje jako klasická hra, ale jako interaktivní animovaný pás plný dadaistického humoru, vizuální dekadence a podivností. A to je důvod, proč si tuto krátkou videohru zahrát i dnes.
Vizuálně se jedná o mix japonského karikaturismu a groteskní estetiky, která místy připomíná styl Monty Python's The Meaning of Life her a nebo např. série WarioWare, Inc: Minigame Mania, a to dlouho před tím, než tyto hry vůbec vyšly. Animace jsou jednoduché, ale nápadité, často přecházejí do výjevů snažících se o to zaujmout, být bizarní. Někdy to funguje více, a někdy méně. Nicméně estetika japonských 90. let, a pořadů jako Takešiho Hrad nebo filmů Kitana ze hry přímo čiší, a prostupuje skrze obrazovku i třicet a něco let poté. Humor je nevypočitatelný; někdy infantilní, jindy společensky satirický.
Vše je řízeno náhodou, experimentem a záměrnou bezcílností. Klikáte a doufáte (nebo je vám to jedno), že to nějak dopadne. V tom je ale síla hry – radikální odmítnutí smyslu. Je to trošku jako náročné experimenty pozdější poloviny 90. let v podobě her Blue Ice, The Residents - Bad Day on the Midway či Peter Gabriel: Eve.
Je jasné, že ne každý si tenhle výstřelek užije. Panic! není ani hra, ani puzzle, ani parodie – je to kulturní cvičení z doby, kdy vycházely náročné dungeony, první propracované strategické hry a nastupovali trojrozměrné FPSky budoucnosti. Titul logicky zapadl. A dnes v zástupu podobně laděných indie her, kterých najdete na itchio a jinde tunu, také nemůže vyčnívat. Síla je ovšem v autenticitě. Tato hra předběhla dobu, a proto si zaslouží pár desítek minut pozornosti.
Jde tak trochu o úkaz. Panic! je lehce interaktivní „logickou“ hru pro platformu Sega CD, která spíše něž hru, působí jako vysoce stylizované cvičení. Celé je to vlastně jedna dlouhá, klikací série absurdních scén, kde místo hádanek mačkáte náhodná tlačítka a doufáte, že se něco stane. Jednou vás spláchne gigantická kráva, jindy vám exploduje televize a objeví se z ní krabí muž v latexu. Můžete i (omylem) zničit některé z metropolí. Má to nějaký hlubší smysl? Asi ne. Tvůrci zkusili na rok 1993 netradiční game design, a nevyšlo to. Někteří doboví kritici ocenili nápaditost, ale obecný názor nejlépe shrnuje věta z magazínu Game Players, „for people on drugs, by people on drugs". Nicméně v dnešní době emulátorů a ROMů na každé straně internetu, není žádný risk spustit, zahrát, i hru, která neměla v klasickém tržním prostředí šanci. Panic! totiž nefunguje jako klasická hra, ale jako interaktivní animovaný pás plný dadaistického humoru, vizuální dekadence a podivností. A to je důvod, proč si tuto krátkou videohru zahrát i dnes.
Vizuálně se jedná o mix japonského karikaturismu a groteskní estetiky, která místy připomíná styl Monty Python's The Meaning of Life her a nebo např. série WarioWare, Inc: Minigame Mania, a to dlouho před tím, než tyto hry vůbec vyšly. Animace jsou jednoduché, ale nápadité, často přecházejí do výjevů snažících se o to zaujmout, být bizarní. Někdy to funguje více, a někdy méně. Nicméně estetika japonských 90. let, a pořadů jako Takešiho Hrad nebo filmů Kitana ze hry přímo čiší, a prostupuje skrze obrazovku i třicet a něco let poté. Humor je nevypočitatelný; někdy infantilní, jindy společensky satirický.
Vše je řízeno náhodou, experimentem a záměrnou bezcílností. Klikáte a doufáte (nebo je vám to jedno), že to nějak dopadne. V tom je ale síla hry – radikální odmítnutí smyslu. Je to trošku jako náročné experimenty pozdější poloviny 90. let v podobě her Blue Ice, The Residents - Bad Day on the Midway či Peter Gabriel: Eve.
Je jasné, že ne každý si tenhle výstřelek užije. Panic! není ani hra, ani puzzle, ani parodie – je to kulturní cvičení z doby, kdy vycházely náročné dungeony, první propracované strategické hry a nastupovali trojrozměrné FPSky budoucnosti. Titul logicky zapadl. A dnes v zástupu podobně laděných indie her, kterých najdete na itchio a jinde tunu, také nemůže vyčnívat. Síla je ovšem v autenticitě. Tato hra předběhla dobu, a proto si zaslouží pár desítek minut pozornosti.
Pro: nápad, rozmanitost, vizuální styl
Proti: o ničem, náhoda rozhoduje