"Ne všechno a ne všude je pro nás."

Nejprve musím zodpovědět jednu otázku: dát si před hraním knižní předlohu? Má odpověď je dvojí: ano i ne. Pokud si knihu přečtete, pochopitelně si vyspoilujete ústřední záhadu a nemusí být pro vás potom její odhalování až tak zajímavé. Na druhou stranu, pokud si nejdříve přečtete knihu, musíte poté zákonitě docenit, s jakou pečlivostí ji tvůrci zadaptovali aniž byste měli při hraní pocit, že sledujete to samé úplně znova. Herní adaptace totiž nepřevypravuje příběh přímo z knižní předlohy, ona ho naopak doplňuje a rozšiřuje. Proto ta dvojí odpověď. Obojí má svá pro a proti. Rozhodněte se dle vlastního uvážení.

Já si knihu před hraním dal a zhltnul ji během několika dní. Skvělá záležitost, i navzdory svému stáří. Herní adaptace jde krásně v jejích stopách, včetně mnoha různých detailů. A navíc vypadá z hlediska stylizace naprosto božsky. Atompunk at it's best. Už jen objevovat všechny ty roztodivné stroje mě úplně neskutečně bavilo. A hudba celou tu tajemnou atmosféru nekonečných vesmírných dálav podtrhuje naprosto dokonale. Takové pocity jsem naposledy prožíval při brázdění opuštěných planet ve vozítku Mako v Mass Effectu a to už je pěkná řádka let.

The Invincible ale není akční RPG, nýbrž vesměs lineární walking simulator se vším dobrým i špatným, co tenhle žánr doprovází. A to špatné mám tady zrovna potřebu docela zmínit. The Invincible je pomalá hra. Tááák strááášně pomalýýý walking sim jsem ještě nehrál. Ze začátku mi to nevadilo, naopak. Ke konci už docela jo, protože tempo se po celou dobu hraní nijak zvlášť nemění. Hráč má skutečně pocit, že je na cizí planetě a že někam v rámci příběhu putuje. A je to občas pocitově pro hráče stejně tak úmorné jako to muselo být i pro hlavní hrdinku. Zatímco první polovina hry je ještě vcelku koridorová a hráč ji prochází po svých, v té druhé dostane k dispozici rover a jakkoli mě brázdění Regisu III bavilo i v něm, místy je to fakt zbytečně roztahané a vlivem ne vždy zcela intuitivního designu není úplně lehké odhadnout, kde se zrovna něco nachází a co je jen kulisa, ke které nemá smysl trajdat. A co víc, trpí i onen smysl pro detail, který jsem si v první části tak považoval. Jakkoli je stylizace po celou dobu hraní boží, v pozdějších kapitolách jsem měl pocit, že je hra o poznání méně začištěná, což kromě horšího pocitu z grafiky vedlo i k občasným zásekům v prostředí, které nešly řešit jinak než loadem pozice. A to může být někdy docela frustrující, protože checkpointy jsou od sebe dost daleko (není problém hrát i více než půl hodiny bez jediného uložení). Jednou se mi dokonce hra uložila tak, že mě po nahrání pozice spawnula kilometr nad herní plochou - naštěstí aniž by mě odpinkla někam mimo lokaci nebo zabila při dopadu. Další věc, která mě sužovala, byly grafické glitche, které se objevovaly s železnou pravidelností při delším hraní. Prý to má co dočinění s VRAM, ale fixnout to teda po těch letech mohli.

K příběhu a exploringu nemám větších výtek. Ten námět, i když není z dnešního pohledu vyloženě originální, je prostě skvělý, z vědeckého hlediska zajímavě podaný a fakt jsem se těšil na jeho vizuální pojetí. Tvůrci mi v tomto ohledu dech vyloženě nevyrazili, ale ani nijak nezklamali. Jedinou menší výtku bych směřoval pouze k závěrečné vysvětlovačce. Zatímco v knižní předloze byly veškeré zásadní informace čtenáři předávány postupně, smysluplně, ba až filozoficky (Lem měl dost neuvěřitelný rozsah znalostí napříč obory), v herní adaptaci se po celou dobu spíše naznačuje, ale komplexní vysvětlení toho, co se na té zatracené planetě vlastně děje, podá hlavní postava až na konci. Působí to tak trochu syndromem líné scenáristiky. Na druhou stranu, je fajn dát alespoň takto najevo, že ten jinak poměrně nejasný příběh měl jeho autor, potažmo herní vývojáři, vlastně dost precizně promyšlený.