Na dvojce pracovali jiní autoři a je to znát na každém kroku, metal gore vystřídal funky jazz. Cell shade grafika stárne pomalu a vypadá celkem xvětu i po dvanácti letech, nedokáže ale navodit ten atmosférický tón prvního dílu. Přiblížení se komixové předloze mi příliš nevonělo už jen proto, že všechny ty brutální výjevy v tomto podání vypadají stále jako groteska.
Zatímco dříve byla chapadla jen pasivní ozdobou se čtyřmi schopnostmi, nově jsou aktivní podporou v boji a kromě různých útoků dokáží třeba i držet štít nebo házet projektily. Už není k výběru několik darklingů (malý útočný skřet) s různými zaměřeními, ale k dispozici je pouze jeden univerzál. Tenhle malý zmetek je zdatný sidekick s vtipnými průpovídkami a kupodivu i užitečný v boji.
Párkrát se Jackie vrátí do svého obrovského sídla na Manhattanu, kde si může odfrknout a pokecat s přáteli, je to ale slabá náhrada za hub new yorského metra a vedlejší úkoly z původní hry. Krátkou herní dobu má zachraňovat mod Vendettas. Čtyři hratelné postavy v možném coopu nebo solo, osm misí, odehrávající se paralelně s příběhem hry, kde každá může zabrat cca 20 minut. Postavy mají své vlastní unikátní zbraně, vyboostované silou Temnoty, ale náplň misí je stále stejná - všechno vystřílet a přežít finální útok nebo polonesmrtelného bosse. Zklamáním pro mě bylo zjištění, že se mise v různých variacích opakují, resp. se mění směr průchodu.
První díl měl snad nejpřirozeněji zpracovanou herní romanci. Sedět na gauči vedle přítelkyně Jenny, s její hlavou položenou na hrudi a sledovat klidně celý film (!) Jak zabít ptáčka, byl pro mě jeden z nejcivilnějších momentů ve hrách. Kolem Jenny se točí motivace postavy Jackieho i ve druhém díle a znalost příběhu jen ze shrnutí na začátku dvojky nedokáže přenést všechny emoce a chemii mezi oběma partnery...
Hodnocení: ✰✰
Tip:
Hra si příliš nerozumí s ultra wide monitory a ačkoli nabízí dané rozlišení, je celý obraz roztáhlý do stran. To jde celkem lehce fixnout přepnutím na Window mode a zase zpět na Bordeless, ale je potřeba to dělat po každém loadu, tedy i několikrát během hraní.
Zatímco dříve byla chapadla jen pasivní ozdobou se čtyřmi schopnostmi, nově jsou aktivní podporou v boji a kromě různých útoků dokáží třeba i držet štít nebo házet projektily. Už není k výběru několik darklingů (malý útočný skřet) s různými zaměřeními, ale k dispozici je pouze jeden univerzál. Tenhle malý zmetek je zdatný sidekick s vtipnými průpovídkami a kupodivu i užitečný v boji.
Párkrát se Jackie vrátí do svého obrovského sídla na Manhattanu, kde si může odfrknout a pokecat s přáteli, je to ale slabá náhrada za hub new yorského metra a vedlejší úkoly z původní hry. Krátkou herní dobu má zachraňovat mod Vendettas. Čtyři hratelné postavy v možném coopu nebo solo, osm misí, odehrávající se paralelně s příběhem hry, kde každá může zabrat cca 20 minut. Postavy mají své vlastní unikátní zbraně, vyboostované silou Temnoty, ale náplň misí je stále stejná - všechno vystřílet a přežít finální útok nebo polonesmrtelného bosse. Zklamáním pro mě bylo zjištění, že se mise v různých variacích opakují, resp. se mění směr průchodu.
První díl měl snad nejpřirozeněji zpracovanou herní romanci. Sedět na gauči vedle přítelkyně Jenny, s její hlavou položenou na hrudi a sledovat klidně celý film (!) Jak zabít ptáčka, byl pro mě jeden z nejcivilnějších momentů ve hrách. Kolem Jenny se točí motivace postavy Jackieho i ve druhém díle a znalost příběhu jen ze shrnutí na začátku dvojky nedokáže přenést všechny emoce a chemii mezi oběma partnery...
Hodnocení: ✰✰
Tip:
Hra si příliš nerozumí s ultra wide monitory a ačkoli nabízí dané rozlišení, je celý obraz roztáhlý do stran. To jde celkem lehce fixnout přepnutím na Window mode a zase zpět na Bordeless, ale je potřeba to dělat po každém loadu, tedy i několikrát během hraní.
Silent Hill: The Short Message