Dark Descent je trestuhodně přehlížený hororový survival. Zároveň je to snad nejvěrnější adaptace Aliens filmu, co se zážitku týče.
Některými věcmi Dark Descent však není. Především to NENÍ TAHOVÁ STRATEGIE. V tom je největší klad a zároveň i nepochopení hry. Screenshoty tu strašně matou. Jednotka mariňáků, kterou ovládáte, se totiž chová jako jeden ucelený organizmus. V zásadě není možné vybírat jednotlivé vojáky zvlášť, ani plánovat akce 3 kroky dopředu. Vše se odehrává v reálném čase. Temnými koridory postupujete jako jeden člověk a stejně tak berete nohy na ramena. A přesně to Aliens hra potřebuje. Nezahltí člověka taktickými možnostmi, namísto toho pouští hororovou atmosféru žilou.
Přesto jsou strategické možnosti bohaté. Jde především o plánování samotného postupu. Kdy jít rychle, kdy pomalu. Kdy spustit palbu, jak se na boj připravit nebo jakým způsobem vynaložit své velmi omezené zdroje. A v neposlední řadě, jak poskládat tým. Právě skladba týmu totiž určuje schopnosti dostupné na misi, přidává pasivní bonusy, ale i negativní efekty (mariňáci po setkání s vetřelcem mohou tak trochu zešílet, a není nic horšího než nervák, který začne stresovat všechny kolem). Samotné vylepšování a vyzbrojování posádky pak probíhá v poměrně tradičním XCOM duchu.
Celý zážitek je neuvěřitelně elegantní a svižný. Zbytečně hráče nepřehltí milionem vlastností, statistik a herních systémů (např. munice je jen jednoho typu). Tutorial není nijak násilný, nové mechaniky jsou perfektně dávkovány, prostě do toho člověk vklouzne ani neví.
Dark Descent by pro mě byla hra roku. Jen kdyby někdo trochu zapracoval na příběhu. Vývoj postav moc nefunguje, motivace často nedává smysl, logika si vzala dovolenou, prostě je to jako středoškolská fan-fikce. Přesto tu máme vysoce nadprůměrný titul a jednu z nejlepších vetřelčích her, co jsem kdy hrál, hrdě se řadící po boku Alien: Isolation.
Některými věcmi Dark Descent však není. Především to NENÍ TAHOVÁ STRATEGIE. V tom je největší klad a zároveň i nepochopení hry. Screenshoty tu strašně matou. Jednotka mariňáků, kterou ovládáte, se totiž chová jako jeden ucelený organizmus. V zásadě není možné vybírat jednotlivé vojáky zvlášť, ani plánovat akce 3 kroky dopředu. Vše se odehrává v reálném čase. Temnými koridory postupujete jako jeden člověk a stejně tak berete nohy na ramena. A přesně to Aliens hra potřebuje. Nezahltí člověka taktickými možnostmi, namísto toho pouští hororovou atmosféru žilou.
Přesto jsou strategické možnosti bohaté. Jde především o plánování samotného postupu. Kdy jít rychle, kdy pomalu. Kdy spustit palbu, jak se na boj připravit nebo jakým způsobem vynaložit své velmi omezené zdroje. A v neposlední řadě, jak poskládat tým. Právě skladba týmu totiž určuje schopnosti dostupné na misi, přidává pasivní bonusy, ale i negativní efekty (mariňáci po setkání s vetřelcem mohou tak trochu zešílet, a není nic horšího než nervák, který začne stresovat všechny kolem). Samotné vylepšování a vyzbrojování posádky pak probíhá v poměrně tradičním XCOM duchu.
Celý zážitek je neuvěřitelně elegantní a svižný. Zbytečně hráče nepřehltí milionem vlastností, statistik a herních systémů (např. munice je jen jednoho typu). Tutorial není nijak násilný, nové mechaniky jsou perfektně dávkovány, prostě do toho člověk vklouzne ani neví.
Dark Descent by pro mě byla hra roku. Jen kdyby někdo trochu zapracoval na příběhu. Vývoj postav moc nefunguje, motivace často nedává smysl, logika si vzala dovolenou, prostě je to jako středoškolská fan-fikce. Přesto tu máme vysoce nadprůměrný titul a jednu z nejlepších vetřelčích her, co jsem kdy hrál, hrdě se řadící po boku Alien: Isolation.
Silent Hill: Origins
Pro: elegantní game design, UX, strach, vetřelci, zvukový doprovod
Proti: příběh