Když jsem viděl první trailer na hru, tak to ve mně zas tak velká očekávání nevzbudilo. Control byl super, ale nějak jsem nevěřil tomu konceptu společného vesmíru. Nelíbilo se mi to. Ke Controlu jsem tehdy přistupoval podobně, chtěl jsem Alana 2 a Control působil hloupě, a přesto jsem v něm dostal pravděpodobně svou GOTY. Poučil jsem se? Nikoliv… měl jsem pocit, že si studio ukouslo velké sousto a s tvou svou experimentálností to začíná přehánět. Jsem rád, když se pletu! Je to ten nejkrásnější pocit, jaký může hráč videoher po stovkách dohraných titulů mít. Stále to v sobě některá studia mají, stále může vyjít něco, co překvapí.

Už dlouho se ví, že je Sam Lake obrovský fanoušek například Twin Peaks, nebo mého oblíbeného literárního kousku House of Leaves. Odkazoval se teď i na seriál True Detective, shodou okolností patřící také mezi mé špičky. Mohly ty karty vůbec být rozdané lépe? Já se na hru s dalšími a dalšími odhalenými střípky těšil víc a víc, ale nebyl jsem navzdory tolika indiciím připraven na to, co dostanu. Remedy se po pár škobrtnutích konečně našli. Nikdy nestáli pevněji na nohách, sice je to vzhůru nohama, v zrcadlovém světě plném stínů, kde se čas podivně kroutí a Samu Lakeovi našeptává jeho šílené já bláznivé nápady, ale vykročeno mají senzačně – troufám si tvrdit, teď už to bude jedna velká jízda.

Hra kombinuje skoro vše, co se mi na horrorových hrách líbí. Nejblíže mám asi k sérii Silent Hill, a hádejte co? Po zklamání z nikdy neuskutečněné hry od Kojimy nalákán teaserem P.T. už nesmutním. Nevěřím totiž, že by to dokázal lépe než Remedy. Tohle JE nový Silent Hill. Postupný propad do hlubin šílenství… když hlavní postava řešila jisté otázky o svém původu, cítil jsem se jako v Silent Hill 2. A byla to jen jedna z mnoha částí hry.

Akční složka funguje, ale mohla být lepší. Na druhou stranu letos vyšel i velmi povedený remake Resident Evil 4, takže jsme stejně i tak dostali horrorový full package, jen je rozprostřen do dvou her. A zde není akce tolik, že by to nějak vadilo.

Detektivní složka je spíš takový gimmick, ale jde o atmosféru. Nebudete tu úplně šrotit mozkové závity a některé věci odhalíte dřív, než si je hlavní postava připne na stěnu, což působí občas velmi hloupě, ale hlavní je ta atmosféra. Hlavní dvojice detektivů v mlhou zakrytých lesích. Neustálé posrkávání kávy, déšť, který se rozbíjí o bundy. Ve výsledku je pomalé plynutí hry a menší míra akce to nejlepší. Tam kde by na vás v jiných hrách naběhla tlupa nepřátel, zde budete sami. Sami se svými strachy. Což je možná ještě horší. Také bych rád řekl, že by hra obstála i kdyby to žádný Alan Wake 2 nebyl, obsahovala jen část za Sagu a přibylo třeba více případů. Doufám, že nějaký nadějný tvůrce horrorů opisuje.

Jak už jsem zmínil, atmosféru má hra dokonalou. Cítil jsem vůni lakovaného dřeva z pažby brokovnice, která se pohupovala hlavní postavě na zádech. Když jsem procházel starým zábavním parkem, cítil jsem ve vzduchu rez, gumu a starý olej. Když Saga při přebíjení kuše plácla zbraní do země, cítil jsem, jak se kolem rozprsklo bahno. V opuštěném kině, kde se možná odehrálo něco hrozného na vás doléhal děs ze všech stran. Když se pak venku vlivem neonových světel pára měnila na žlutou nebo červenou, celá tahle symfonie technologické dokonalosti nabízela myšlenku, že ať už byste se v tomto světě pokusili pracovat s čímkoliv, šlo by to. Stačilo scénu zabarvit do oné žluté a cítil jsem se jako vyšetřovatelé v Lovecraftovském Arkam Horroru, když pátrají po Hasturovi – králi ve žlutém. Když se scéna nořila do červené a hráč pátral po tajemném filmu, cítil jsem se jak ve filmu 8mm. Když občas Alan naslouchal jakýmsi ozvěnám minulosti, měl jsem pocit, že tvůrci tohle místo již dělali s vědomím toho, že tam jednoho dne bude pobíhat Max střílet kriminálníky a polykat prášky na bolest. Dva skvělé kontrasty – mlhou zalité městečko s okolními lesy. A noční New York. Slast na druhou.  

Když jsem před mnoha lety objevil kouzlo tvorby Remedy u prvního dílu (Max mě dlouho ve spojitosti s Remedy míjel), objevil jsem tehdy i kapelu Poets of the Fall. Přestože se žebříčky neustále mění, často tvrdím, že se jedná o mou nejoblíbenější kapelu. Tak nějak tady vždycky byla, když mi bylo nejlíp, i když mi bylo nejhůř. A přestože si z posledních alb vyzobu vždy už jen pár písniček, stále se na ně budu těšit. Věděl jsem, že Remedy udělali už v Controlu ve spolupráci s kapelou něco šíleného. A když kapela oznámila, že pro druhý díl Alana vznikne pět nových písní, měl jsem plné právo snít ve velkém. Ale ne, čekal jsem, že budou hrát v televizních reklamách. Ach to mé naivní já. Ještě že tak. Nečekal jsem, že budou hrát tak klíčovou roli v příběhu, a to dokonce dvakrát! Ano, opět se zde setkáme s koncertem v akčním vyvrcholení hry. Ale tentokrát se o něj i trochu víc zasloužíme a Staří Bohové Asgardu hrají ve dvojce opravdu klíčovou roli. To hlavní překvapení ale přišlo daleko dřív – muzikál.

Ve zdejším světě je vše divné. Váš parťák je starý dobrý Max Payne, ale nikdy se nezbavíte pocitu, že je s ním něco špatně. Chtěl jsem ať přežije, kryl jsem mu záda, byl jsem nervózní, když byl v ohrožení – protože to byl sakra starý dobrý Max. Ale bál jsem se od něj obrátit zády hlavně i proto, že jsem se bál o sebe. Nevěřil jsem mu. Komu jsem ale věřit mohl? Hra mi přinesla asi životní zážitek. Ve dvacetiminutové hratelné sekvenci vám naservíruje hraný muzikál mé nejoblíbenější kapely a musím říct – ten pocit kdy vám váš nejoblíbenější zpěvák pokyne ať k němu přistoupíte a s úsměvem vám ukáže kudy máte pokračovat je k nezaplacení. Opravdu. V tom temném světě na mě díky jeho přátelské tváři svitla naděje. Díky Marko. Měl jsem pocit, že musím jejich přítomnost něčím splatit, že si je nezasluhuji, tak jsem aspoň ve výbušné show sprovodil ze světa hromadu nepřátel nově získanou pistolí na světlice - abych show dodal grády! Že se v sekvenci objevuje i sám Sam Lake je už jen třešnička na dortu.

Studio díky Epicu dostalo volnou ruku a je to i varováním pro všechny, kdo nemají nahranou tvorbu Remedy. Nebyly učiněny asi žádné kompromisy a ústupky hráčům. Hra se odkazuje snad na vše a v naprostém vakuu kde si hráč zahraje jen tuto hru, zřejmě fungovat nemůže. Možná není úplná potřeba znát Control, ale pro příběh je také velmi klíčový. Je to ale stejně jedna z těch her, kde si střípky budete skládat ještě dlouho a dost možná ji nepochopíte nikdy. Tak jako tak, Remedy slíbili dvě další DLC a věřím, že budou v příběhu pokračovat ať už náznaky v Control 2 tak nakonec i plnohodnotným pokračováním Alana. Což pro někoho může být i zápor. Zvlášť, pokud by to opět mělo trvat 13 let.

Větší kritika by patřila k té akční složce. Ona když je hra v mnohém dokonalá, pak trochu zamrzí, že není nejlepší úplně ve všem. Dokázal bych si představit lepší systém vylepšování schopností postavy a zbraní. A lepší management zdrojů. Prostě pokud náboje máte, stačí jeden střet a už je nemáte. Pokud náboje nemáte, stačí utéct. Nikdy jsem se netěšil z nábojů jako tomu třeba bylo v Evil Within.

A menší kritika patří kávě. Já se tak těšil, že podobně jako u Evil Within 2, Persony 5 nebo Deadly Premonition u mě díky přítomnosti tohoto božského nápoje ve hře stoupne jeho konzumace. Ale ne, ač tu jsou televizní reklamy, vlastní značka kávy, termoska u které hru ukládáte, dokonce obří zábavní park dedikován kavě – nepovedlo se jim to. Je to opravdu maličkost, ale také jedna z největších záhad hry. Jak to že to zde nefunguje, ale v Evil Within 2 jo? Je to písničkou v safe roomu? Je to zvukem nalévání kávy? Je to grafikou dané tekutiny? Nevím. Ale žaludek každopádně děkuje!

Takže Alan Wake 2 – hra s naprosto dokonalou atmosférou, která plní sen mnoha fanouškům horrorových titulů, ale má špatně udělanou kávu. Nenechte se odradit Epicem ani absencí fyzických kopií. Tohle je Loveletter snad všemu horrorovému, zázračné dítě vašich oblíbených her.

Přeji Samu Lakovi pevné zdraví a mnoho úspěchu do budoucna. Mé a jeho představy se zřejmě velmi shodují a já rád budu pokusný králík jeho šíleností.