Hru SOMA nemám, co se týče herního žánru, moc s čím srovnávat. Sérii Penumbra jsem sice zkoušel hrát, ale můj tehdejší šunko-stroj měl jiný názor na to, jak by měla hra vypadat, být ozvučená, hýbat se a padat, než autoři, takže se to hrát nedalo. Amnesie nebo jiné obdobné hry založené na bezmocné hlavní postavě, která se nesmí dívat na strašáka a musí se schovávat, mě vlastně nikdy moc nelákaly, Outlast jsem vydržel jen, dokud mě poprvé nezabilo něco, co jsem neviděl, a Alien Isolation jsem jen chvíli zkusil a nepřijde mi moc podobná. Takže z osobní zkušenosti nedokážu říci, zda je SOMA typickým zástupcem daného žánru, nebo z něj vybočuje, ale spíš bych si tipnul na to druhé.

SOMA je tím typem hry, o kterém se nedá příliš psát bez vyzrazení pointy. Hra, ze které spíš dostanete depresi, než že byste si obarvili spodní prádlo z kombinací nenadálého rychlého pohybu a hlasitého zvuku. Zároveň je to jedna z mála her, která mě v určitých momentech donutila k zamyšlení o záležitostech člověčenství.

Začínáte zhruba v současnosti v těle člověka snažícího se zotavit ze zranění hlavy po autonehodě. Jdete na experimentální screening mozku. Při screeningu ale jako byste ztráceli chvilkami vědomí a náhle jste někde úplně jinde, v plechovém, špatně osvětleném, hororovém prostředí. Zjistit, kde to jste, co se vám stalo, co se stalo se světem, jak jste ho před několika minutami znali, a jak se z toho dostat za co nejlepších podmínek, to je to, oč tu běží. Informace jsou dávkované v celkem rozumných rozestupech a občas též zajímavým, nevtíravým způsobem tak, aby hra neztrácela dech a stále vás udržovala v určité nejistotě a napětí. Pouze několikrát jsem si říkal, že by cestovací část mohla být o něco kratší nebo svižnější , ale i tak mělo cestování po mořském dně něco do sebe. Každopádně mě hra naprosto nečekaně donutila se zamýšlet nad řadou v podstatě filosofických otázek. Kde je hranice člověka? Kdy se dá mluvit o člověku a je možné o něm uvažovat, pokud nemá lidskou tělesnou schránku? Když jde vlastně o otisk mozku vpravený třeba do klíčenky? Dokázalo by se s tím lidské vědomí vůbec srovnat? A jak se chovat ke svým ostatním kopiím? Přirozeností je představa o jedinečnosti a obava z nahrazení, tzn. eliminace je přirozená odpověď, ale je možné, aby se takto uvažující druh změnil a adaptoval na takové podmínky? No… nechme toho, zpět ke hře. 

Postupně procházíte systémem stanic umístěných na oceánském dně za účelem snahy o zachování lidského druhu po nastalé apokalypse, seznamujete se se svou vlastní situací a snažíte se vyhnout zvláštním nepříliš přátelským bytostem, které se zrovna potloukají v místech, kam byste rádi. (Mimochodem, tyto bytosti mi občas přišly trochu navíc.) Pokud máte zájem, můžete se také hrabat v osobních vzpomínkách, zápiscích, poznámkách, čmáranicích, dokreslujících celkovou situaci, která je čím dál tím zoufalejší.

Závěr v rámci již téměř marné snahy o zachování zbytku lidského druhu, jako souboru zkopírovaných otisků lidí připravených k nahrání do umělých skořápek byl od určitého momentu celkem jasný, ale bylo krásně patrné, že hlavní protagonista poslední část hry žije pouze ve stadiu popírání, protože na nic jiného prostě nemá mentální prostor.

Co se týče audio vizuálního zpracování, včetně dabingu, není co vytknout, spíše naopak. Vše na sebe krásně pasuje a některé části hry si i díky tomu asi budu poměrně dlouho pamatovat.

(Ke hře jsem se dostal v rámci Herní výzvy 2023.)