"Bude to v pořádku. Aidan se už nebojí."
Jsem si už dlouho vědom vynikající práce Quanting Dream v oblasti Motion Capture a jejich díla jsou většinou zárukou kvality. Obvykle se však těmto hrám vyhýbám, protože jsou pro mě příliš emocionálně náročné. Nicméně, po náročném týdnu v práci v sobotu ráno vstanu, a na Steamu objevím Beyond ve slevě. Hm, a proč nakonec ne? Nezdálo se, že by to bylo tak drsné jako Heavy Rain nebo Detroit: Become Human. A nelituji.
V čem hra vyniká je především vynikající scénář. Dobře, má své chybky v podobě autorských zkratek, ale jako celek funguje skvěle a osobně považuji hraní v původním nechronologickém pořadí za téměř nutnost. Já osobně neměl problém se orientovat, i díky vizuálně zobrazené časové ose která události podle mě přehledně seřadila a tak člověk vždycky věděl na čem je. Nedovedu si představit, že by vztah a postava Ryana fungovala v chronologickém pořadí stejně jako v nechronologickém.
Skvěle je, že každá kapitola je trochu odlišná a ty větší mají vyloženě odlišné žánry. Pohybuje se mezi duchařinou, komedii, romantickou, scifi, a vším mezitím. Rozhodování bylo zábavné, ale jak zmínilo více lidí, naše rozhodnutí nemají zas tak velký vliv. Nevadilo mi to, ale jsou to vážně maličkosti které můžeme ovlivnit a spíše je o tom co se rozhodneme udělat my.
Co musím zmínit je závěr. A to z dvou důvodů. Za prvé odhalení, že Aidan je bratr Jodie, považuji za poměrně zásadní pro celou hru a i pro replay. Celou dobu hra pracuje s myšlenkou, že tato záhadná entita je z jiného světa. Lev v kleci. Toto odhalení udeří ale jak kovadlina, když si uvědomíme, že Aidan byl celou dobu stejně starý jak Jodie. Žádná prastará bytost, žádná otcovská entita. Dítě. Citát který jsem tento komentář začal pak udeří jinak, stejně tak první experiment v jeho nejdrastičtější podobě. A za druhé se mi líbila předposlední volba ve hře, mezi životem a smrtí. Za prvé se mi líbilo, že smrt zde byla symbolizována modrou, zářivou energii, zatímco život temnotou. Je to tak. Smrt je klid. Život je bolest. Byl jsem v pokušení zvolit si to první, a tak trochu jsem šel do Života protože jsem cítil, že je to správné a chtěl jsem achievement s tím související (který jsem stejně nedostal takže... :D)
Co trochu zamrzí je, že konec který jsem nakonec zvolil zaručeně nebude v případném pokračování kánonem, ale co už.
Hra má však své chyby. To ovládání. To-zatracené-ovládání. Ani o tom nechci mluvit, protože mám chuť něčím praštit. Fakt jsem s tím bojoval. Na konci se to sice do ruky trochu dostal, ale stejně. A pak souboje a plížení. Když zvážím, že jediná mise kde to je na 100% je to DLC, tak si mohlo na playstation klidně zůstat, ačkoliv je z mnoha hledisek ta kapitola podstatná. Říct, že to bylo frustrující, je však podcenění.
Je však třeba ocenit hraní za dvé odlišné postavy, čemuž dodává šťávu možnost hraní dvou hráčů, ačkoliv jen na jednom zařízení. Toto chci v budoucnu zkusit. Vážně si dělat co chci a nechat druhého dělat si co chce a sledovat co z toho bude. Experimentovat můžeme v tomto i sami, třeba hrát Jodie jako hodnou holku a Aidana jako hajzlíka, a hned to bude zajímavější.
Verdikt tedy je, že je to dobrá hra. Elliot Page tam září, William Defoe brilantní jako obvykle, ale třeba i Eric Winter mě překvapil. Kdyby se vyladilo to ovládání a některé táhlejší pasáže, mělo by to na devadesátku.
Jsem si už dlouho vědom vynikající práce Quanting Dream v oblasti Motion Capture a jejich díla jsou většinou zárukou kvality. Obvykle se však těmto hrám vyhýbám, protože jsou pro mě příliš emocionálně náročné. Nicméně, po náročném týdnu v práci v sobotu ráno vstanu, a na Steamu objevím Beyond ve slevě. Hm, a proč nakonec ne? Nezdálo se, že by to bylo tak drsné jako Heavy Rain nebo Detroit: Become Human. A nelituji.
V čem hra vyniká je především vynikající scénář. Dobře, má své chybky v podobě autorských zkratek, ale jako celek funguje skvěle a osobně považuji hraní v původním nechronologickém pořadí za téměř nutnost. Já osobně neměl problém se orientovat, i díky vizuálně zobrazené časové ose která události podle mě přehledně seřadila a tak člověk vždycky věděl na čem je. Nedovedu si představit, že by vztah a postava Ryana fungovala v chronologickém pořadí stejně jako v nechronologickém.
Skvěle je, že každá kapitola je trochu odlišná a ty větší mají vyloženě odlišné žánry. Pohybuje se mezi duchařinou, komedii, romantickou, scifi, a vším mezitím. Rozhodování bylo zábavné, ale jak zmínilo více lidí, naše rozhodnutí nemají zas tak velký vliv. Nevadilo mi to, ale jsou to vážně maličkosti které můžeme ovlivnit a spíše je o tom co se rozhodneme udělat my.
Co musím zmínit je závěr. A to z dvou důvodů. Za prvé odhalení, že Aidan je bratr Jodie, považuji za poměrně zásadní pro celou hru a i pro replay. Celou dobu hra pracuje s myšlenkou, že tato záhadná entita je z jiného světa. Lev v kleci. Toto odhalení udeří ale jak kovadlina, když si uvědomíme, že Aidan byl celou dobu stejně starý jak Jodie. Žádná prastará bytost, žádná otcovská entita. Dítě. Citát který jsem tento komentář začal pak udeří jinak, stejně tak první experiment v jeho nejdrastičtější podobě. A za druhé se mi líbila předposlední volba ve hře, mezi životem a smrtí. Za prvé se mi líbilo, že smrt zde byla symbolizována modrou, zářivou energii, zatímco život temnotou. Je to tak. Smrt je klid. Život je bolest. Byl jsem v pokušení zvolit si to první, a tak trochu jsem šel do Života protože jsem cítil, že je to správné a chtěl jsem achievement s tím související (který jsem stejně nedostal takže... :D)
Co trochu zamrzí je, že konec který jsem nakonec zvolil zaručeně nebude v případném pokračování kánonem, ale co už.
Hra má však své chyby. To ovládání. To-zatracené-ovládání. Ani o tom nechci mluvit, protože mám chuť něčím praštit. Fakt jsem s tím bojoval. Na konci se to sice do ruky trochu dostal, ale stejně. A pak souboje a plížení. Když zvážím, že jediná mise kde to je na 100% je to DLC, tak si mohlo na playstation klidně zůstat, ačkoliv je z mnoha hledisek ta kapitola podstatná. Říct, že to bylo frustrující, je však podcenění.
Je však třeba ocenit hraní za dvé odlišné postavy, čemuž dodává šťávu možnost hraní dvou hráčů, ačkoliv jen na jednom zařízení. Toto chci v budoucnu zkusit. Vážně si dělat co chci a nechat druhého dělat si co chce a sledovat co z toho bude. Experimentovat můžeme v tomto i sami, třeba hrát Jodie jako hodnou holku a Aidana jako hajzlíka, a hned to bude zajímavější.
Verdikt tedy je, že je to dobrá hra. Elliot Page tam září, William Defoe brilantní jako obvykle, ale třeba i Eric Winter mě překvapil. Kdyby se vyladilo to ovládání a některé táhlejší pasáže, mělo by to na devadesátku.
IMMORTALITY