Můžeme být vděčný, že se tvůrci Shinji Mikami (Resident Evil) a Hideki Kamiya nepohodli během vývoje Resident Evil 4, kam sérii posunout dále, aby nakonec druhý jmenovaný mohl vytvořit zcela novou sérii Devil May Cry a první jmenovaný mohl vytvořit dnes již legendární RE 4.
K oběma hrám jsem se dostal až později, skrze PS4 porty. Z Residenta jsem však byl daleko nadšenější, než jaký jsem z DMC. Teď nemluvím o kvalitě samotných portů, i když Resident dostal lepší péči. O stavu DMC HD kolekce jsem věděl dlouho, už dříve jsem si zjišťoval, jestli se vyplatí jít do PS3 nebo PS4 verze. Ani jedna verze není dokonalá a každá má své vlastní chyby ale dají se přežít, takže to až taková bída naštěstí není.
Mé skromnější hodnocení tedy není zapříčiněné kvalitou portu, nýbrž hrou samotnou. Velký vliv na mě určitě má série God of War (Řecká mytologie), na které jsem vyrůstal, a tak mě výlet do staršího hack'n'slash méně nadchnul, co se týče hratelnostní stránky. Souboják na mě byl moc obyčejný. Určitě se pár krásných kombíček dá udělat, ale z dnešního pohledu je to už celkem slabota. Věřím ale že hra v době svého uvedení (rok 2001) musela uvádět směr, jakým se tenhle žánr her posune ale dnes už jednoduše zestárla.
Souboje s bossy jsem si až na pár výjimek taky moc neužíval. Někteří byli zvláštně nadesignovaný, a taky mi občas nesedli samotné arény, ve kterých se kosili. Nejednou jsem měl problém mít přehled o boji, díky nešťastnému úhlu fixní kamery.
Abych ale jen nekritizoval, tak musím pochválit, že hra má jednoduše styl. To je určitě podpis Hideki Kamiyiho (budoucího zakladatele Platinum Games). Symbióza bouchaček a meče, Danteho občasné hlášky, techno/rockový soundtrack a pochmurná atmosféra, to vše funguje na jedničku. Je tu také příjemné zpestření hratelnosti v podobě plavání pod vodou (z pohledu první osoby), nebo jeden boss byl vyloženě taková arkádová střílecí minihra.
Mytologie světa je taky dost zajímavá, mohla být ale trochu lépe prezentována. Často mi přišlo, že se spoustu věcí děje až moc náhodně, bez hlubšího vysvětlení. Příběh taky mohl být trochu komplexnější, ale u podobných her to není takovou prioritou, hlavní je že fungoval. Možná až na chování postav v některých scénách, které mi přišlo celkem diskutabilní, ale vem to čert.
Ostrovem Mallet jsem prosvištěl za nějakých 6,5 hodiny a i přes mé menší zklamání, jsem si hru furt užíval, protože tenhle žánr her mám prostě rád, měl jsem jen moc velká očekávání. Do samotného světa DMC jsem taky našel nadšení a rád se pustím do dalších her. V budoucnu bych se nebránil ani zopakování si hry, což dnes už tolik nedělám.
K oběma hrám jsem se dostal až později, skrze PS4 porty. Z Residenta jsem však byl daleko nadšenější, než jaký jsem z DMC. Teď nemluvím o kvalitě samotných portů, i když Resident dostal lepší péči. O stavu DMC HD kolekce jsem věděl dlouho, už dříve jsem si zjišťoval, jestli se vyplatí jít do PS3 nebo PS4 verze. Ani jedna verze není dokonalá a každá má své vlastní chyby ale dají se přežít, takže to až taková bída naštěstí není.
Mé skromnější hodnocení tedy není zapříčiněné kvalitou portu, nýbrž hrou samotnou. Velký vliv na mě určitě má série God of War (Řecká mytologie), na které jsem vyrůstal, a tak mě výlet do staršího hack'n'slash méně nadchnul, co se týče hratelnostní stránky. Souboják na mě byl moc obyčejný. Určitě se pár krásných kombíček dá udělat, ale z dnešního pohledu je to už celkem slabota. Věřím ale že hra v době svého uvedení (rok 2001) musela uvádět směr, jakým se tenhle žánr her posune ale dnes už jednoduše zestárla.
Souboje s bossy jsem si až na pár výjimek taky moc neužíval. Někteří byli zvláštně nadesignovaný, a taky mi občas nesedli samotné arény, ve kterých se kosili. Nejednou jsem měl problém mít přehled o boji, díky nešťastnému úhlu fixní kamery.
Abych ale jen nekritizoval, tak musím pochválit, že hra má jednoduše styl. To je určitě podpis Hideki Kamiyiho (budoucího zakladatele Platinum Games). Symbióza bouchaček a meče, Danteho občasné hlášky, techno/rockový soundtrack a pochmurná atmosféra, to vše funguje na jedničku. Je tu také příjemné zpestření hratelnosti v podobě plavání pod vodou (z pohledu první osoby), nebo jeden boss byl vyloženě taková arkádová střílecí minihra.
Mytologie světa je taky dost zajímavá, mohla být ale trochu lépe prezentována. Často mi přišlo, že se spoustu věcí děje až moc náhodně, bez hlubšího vysvětlení. Příběh taky mohl být trochu komplexnější, ale u podobných her to není takovou prioritou, hlavní je že fungoval. Možná až na chování postav v některých scénách, které mi přišlo celkem diskutabilní, ale vem to čert.
Ostrovem Mallet jsem prosvištěl za nějakých 6,5 hodiny a i přes mé menší zklamání, jsem si hru furt užíval, protože tenhle žánr her mám prostě rád, měl jsem jen moc velká očekávání. Do samotného světa DMC jsem taky našel nadšení a rád se pustím do dalších her. V budoucnu bych se nebránil ani zopakování si hry, což dnes už tolik nedělám.
The Dark Pictures Anthology: House of Ashes
Pro: Styl
Proti: Hra jednoduše už zestárla