Those Who Remain má poněkud rozpačitý úvod. Chaotické střídání lokací a jistá nezúčastněnost hlavního hrdiny nedělá dobrý dojem. Nicméně, zpětně mám pocit, že prvních pár lokací slouží jako nevyslovený tutoriál, v kterém hra představujete veškeré překážky, s kterými se můžete setkat. Poté co se dostanete do knihovny, tak začne skvělá jízda, která vás udrží až do konce.

Hra je z poměrně pochopitelných důvodů srovnávána s Alanem Wakem, nenechte se ale zmýlit. Kromě hrátek se světlem a možná inspirací prostředím zde moc společných jmenovatelů nenajdete. Z pohledu hratelnosti zde není žádná baterka ani pistole, a z pohledu příběhu zde jsou poměrně klasické nadpřirozené jevy a náboženské prvky. Jedná se o poměrně klasický psychologicky horror, v kterém budete odhalovat temné tajemství jednoho města. Hra v některých bodech silně připomíná jiný indie horror, Husk. 

Vašimi společníky budou duch mrtvé dívky a démon, který přišel do města soudit hříšníky. Samotné souzení bude však na vás, což je jedna z hlavních mechanik hry. Hra vám vždy dá informace o prohřešku nebohé duše a poté rozhodnete buď o věčných mukách nebo milosrdenství. Je to fajn, nicméně v jednom případě hra dala podstatné informace o jednom hříšníkovi mnohem později. Nechme stranou, že si podle mě málokdo zaslouží peklo, ono mezi zakrytím zločinu kvůli ochraně syna a týráním zmíněného syna je sakra rozdíl. Sám nevím, jak se vůči tomu postavit, ale je třeba mít na paměti, že v hlavní roli máme démona, který si s vámi pohrává, a ne víc než jednou. On tam je kvůli jednomu zločinu, detaily ho nezajímají, a tak pomyslná chyba může být zcela účelná frustrace.

Během průzkumu lokací budete střídat běžný svět a druhý svět. Jeho přesný význam není nikdy plně vysvětlen, ale můžete tam najít cesty i předměty které v normálním světě nejsou. V pozdější části hry se objevuje mechaniky, kdy se světy přepínají samovolně po několika vteřinách a je to neuvěřitelně chytře udělané.

To a mnoho dalších věcí vytváří nezapomenutelné puzzly, které jsou přiměřeně náročné, a přitom se potom cítíte jako král.

Časem jsem si neskutečně oblíbil hlavního hrdinu a jeho neustálý stoický sarkasmus. Není nad to, když se vznášejí židle, a hrdina jen zamručí „Eeee…“. Je však třeba si taky přiznat, že to nemusí sednout každému a počáteční pachuť z postavy kterou očividně nezajímá, že po ní jdou nadpřirozené stíny, může zůstat. 

Hra není ani z daleka dokonalá. Začnu tím, že tvůrci rozhodně neměli velký rozpočet, a hra tím občas trpí. Některé dialogy a scény jsou mnohem, mnohem kratší, než by měli mít pro plný efekt. Hra to dovrší dobrým koncem, který působí vyloženě jako antiklimax. Hra nenašla ani rovnováhu v příběhu. V tom jsem chtěl, a stále vlastně můžu, hru pochválit, protože tvůrci jsou mistři ve foreshadowingu a hlavně five-second foreshadowingu. Hráči často dojde nějaký plot twist těsně před tím, než ho hra potvrdí, a tak se může poplácat po zádech a jít dál. Na konci je už však vše řečeno a hra trpí Ending Fatigue kde jen jen několik prodlužujících puzzlů. Ale v rámci indie hororových adventur to z daleka není nejhorší příklad.

To by se dalo odpustit. Co hru velmi stahuje dolů je jeho survival složka. V některých lokacích po vás aktivně půjde nepřítel a věřte mi, je to fakt otravné a o ničem. Na rozdíl od jiných survival hororů se nemáme ani jak bránit, ani ve hře není pořádný stealth, nic. Navíc většinou lze od nepřátel v pohodě utéct, takže je to buď jen frustrující nebo o ničem. Naštěstí těchto lokací není moc. 

Nicméně, asi nejlepší horror, který jsem v poslední době hrál. Tohle bych si nechal líbit klidně každý rok.