V mašinérii za každoročním opanováním trhu se jednou stalo, že vyčerpání, zmatek a shon nechaly vzniknout absolutní hru. Ať už se na to podíváme odkudkoliv, většina očitých svědků z toho zůstala v mrákotách, v nepochopení, co se pokazilo, kdo musel zešílet, aby zaběhlá série takto nevybíravě sešla z cesty vstříc volání ledového lesa.
Jen pro vyjasnění, co je hodno obdivu: ihned potom, co je hlavní hrdina vylepšen, se několik vividních scén, v nichž se nachází na misi, najednou zastaví a ukáže jako součást výukové simulace. V ten okamžik je na místě podezření, že rozpoznat, zda je to či ono reálné, už není v naší kompetenci; nastane-li situace, kdy virtuální realita vykouzlí stejně přesvědčivý zážitek jako zakoušení reality mimo ni, nebudeme už s konečnou platností moci říct, co zrovna vnímáme. Hra s tím počítá a zprostředkovává to jako samozřejmost; nevypomůže si tím jako plot twistem, nezasahuje tím do linie událostí, pouze to ponechá jako nejistotu, k níž dospěje každý, kdo se zamyslí nad souvislostmi; a hra ho v tom nevyvrátí; pro skepsi poskytuje indicie, stejně jako proti ní.
Black Ops 3 není ani složité, ani banální, jenom promyšlené a konzistentní svou neukotveností. Nejasnosti pojící se k vyznění konce vychází z opomíjení konceptu, který je výhodné pochopit: augmentovaní vojáci jsou, řečeno starosvětsky, tělem hardware a duší software. Z toho vyplývá, že jestliže po nainstalování kybernetických vylepšení, kdy už ani nerozpoznáme simulaci, je suspendován princip reality, další události ve hře potvrdí, že totéž platí i pro princip identity. Věc ještě zkomplikuje, že software je kvůli infekci propustným tokem informací původně autonomních subjektů, recipročně sdílících zážitky v rozpuku nákazy. Konec proto není zarážející, natož šokující.
Co je ale vůbec nejlepší – není si potřeba ničeho z toho všímat, příběh i tak vtáhne; ze začátku, za prověřeného klišé, kdy se po fatálním zranění stáváme součástí tajného kybernetického projektu a poznáváme tým drsných supervojáků, po jejichž boku máme být nasazováni do akce, se těžko ubránit mírnému povzdechu nad předvídatelností. Jenže najednou, bez zbytečných prodlev, hra naprosto změní tón a všechno je jinak. A po pár misích je znovu všechno jinak.
Nečekaná pro mě byla surovost: mrtvá těla ženských vojáků, popravy na ulicích, zlynčovaní nešťastníci visící na provazech a cedulích. Ohromil mě pesimismus budoucnosti čekající na svoje zhroucení.
Ohniska nepokojů a odbojů, především Singapur a Egypt, jsou diverzemi, jichž jednotka black-ops užívá k pronásledování odpadlíků a odhalování konspirace. Potěší, že protagonista mluví a zvládá promýšlet věci za pochodu, má osobnost, byť nevýraznou, a k tomu je výsostně racionální a schopný: činorodě a s důvtipem posouvá zápletku vpřed. Uvěřitelně se doplňuje s výrazně výbušnějším Hendricksem, jehož impulsivnost naprosto konvenuje s dobrovolným podstoupením kybernetizace vlastního těla, aby stačil protagonistovi, který nedostal na výběr.
Tradiční nahánění zloducha se nakonec zahryzne do vlastního ocasu. Ve hře není žádná záporná postava, ač nechybí nějaký ideový střet názorů a zájmů; chování každého je vzhledem k situaci a zastřešujícímu tématu neuromanipulace a kyborgizace naprosto pochopitelné. Komplikovaný a nejednoznačný příběh si udržuje koherenci a neuráží inteligenci hráče, aniž by přitom šálil hloubkou.
V dalším díle série upřednostnili to nejbanálnější a všechno „závadné“ neutralizovali, v následném titulu z podsérie Black Ops zase hru pro jednoho hráče preventivně eliminovali úplně. Dává to smysl. I navzdory tomu, že Black Ops 3 byl celkově vzato komerčně jedním z nejúspěšnějších projektů, podobné vymknutí se z rukou, které obešlo veškerý dozor a vývojářské regule, se už nesmělo opakovat.
Po třetím dohrání kampaně, tentokrát na nejvyšší obtížnost Realistic, nemohu hodnotit jinak.
Jen pro vyjasnění, co je hodno obdivu: ihned potom, co je hlavní hrdina vylepšen, se několik vividních scén, v nichž se nachází na misi, najednou zastaví a ukáže jako součást výukové simulace. V ten okamžik je na místě podezření, že rozpoznat, zda je to či ono reálné, už není v naší kompetenci; nastane-li situace, kdy virtuální realita vykouzlí stejně přesvědčivý zážitek jako zakoušení reality mimo ni, nebudeme už s konečnou platností moci říct, co zrovna vnímáme. Hra s tím počítá a zprostředkovává to jako samozřejmost; nevypomůže si tím jako plot twistem, nezasahuje tím do linie událostí, pouze to ponechá jako nejistotu, k níž dospěje každý, kdo se zamyslí nad souvislostmi; a hra ho v tom nevyvrátí; pro skepsi poskytuje indicie, stejně jako proti ní.
Black Ops 3 není ani složité, ani banální, jenom promyšlené a konzistentní svou neukotveností. Nejasnosti pojící se k vyznění konce vychází z opomíjení konceptu, který je výhodné pochopit: augmentovaní vojáci jsou, řečeno starosvětsky, tělem hardware a duší software. Z toho vyplývá, že jestliže po nainstalování kybernetických vylepšení, kdy už ani nerozpoznáme simulaci, je suspendován princip reality, další události ve hře potvrdí, že totéž platí i pro princip identity. Věc ještě zkomplikuje, že software je kvůli infekci propustným tokem informací původně autonomních subjektů, recipročně sdílících zážitky v rozpuku nákazy. Konec proto není zarážející, natož šokující.
Co je ale vůbec nejlepší – není si potřeba ničeho z toho všímat, příběh i tak vtáhne; ze začátku, za prověřeného klišé, kdy se po fatálním zranění stáváme součástí tajného kybernetického projektu a poznáváme tým drsných supervojáků, po jejichž boku máme být nasazováni do akce, se těžko ubránit mírnému povzdechu nad předvídatelností. Jenže najednou, bez zbytečných prodlev, hra naprosto změní tón a všechno je jinak. A po pár misích je znovu všechno jinak.
Nečekaná pro mě byla surovost: mrtvá těla ženských vojáků, popravy na ulicích, zlynčovaní nešťastníci visící na provazech a cedulích. Ohromil mě pesimismus budoucnosti čekající na svoje zhroucení.
Ohniska nepokojů a odbojů, především Singapur a Egypt, jsou diverzemi, jichž jednotka black-ops užívá k pronásledování odpadlíků a odhalování konspirace. Potěší, že protagonista mluví a zvládá promýšlet věci za pochodu, má osobnost, byť nevýraznou, a k tomu je výsostně racionální a schopný: činorodě a s důvtipem posouvá zápletku vpřed. Uvěřitelně se doplňuje s výrazně výbušnějším Hendricksem, jehož impulsivnost naprosto konvenuje s dobrovolným podstoupením kybernetizace vlastního těla, aby stačil protagonistovi, který nedostal na výběr.
Tradiční nahánění zloducha se nakonec zahryzne do vlastního ocasu. Ve hře není žádná záporná postava, ač nechybí nějaký ideový střet názorů a zájmů; chování každého je vzhledem k situaci a zastřešujícímu tématu neuromanipulace a kyborgizace naprosto pochopitelné. Komplikovaný a nejednoznačný příběh si udržuje koherenci a neuráží inteligenci hráče, aniž by přitom šálil hloubkou.
V dalším díle série upřednostnili to nejbanálnější a všechno „závadné“ neutralizovali, v následném titulu z podsérie Black Ops zase hru pro jednoho hráče preventivně eliminovali úplně. Dává to smysl. I navzdory tomu, že Black Ops 3 byl celkově vzato komerčně jedním z nejúspěšnějších projektů, podobné vymknutí se z rukou, které obešlo veškerý dozor a vývojářské regule, se už nesmělo opakovat.
Po třetím dohrání kampaně, tentokrát na nejvyšší obtížnost Realistic, nemohu hodnotit jinak.
