"Hororový Chuchel" je vlastně naprosto trefný popis této hry. Happy Game je klasická amanití klikačka, tentokrát mířená převážně na dospělé publikum. Jakkoli se hra ale tváří jako horor, tak se u ní člověk moc nebojí a spíše obdivuje kreativitu a nápady tvůrců. Happy Game pořád s sebou nese rukopis studia - od stylu animace až po zvuky - pouze tu typickou roztomilost překlápí do čehosi zlověstného, do nekončící noční můry.

A tady mám se hrou trošičku problém, který u těch roztomilých klikaček vůbec nemám. Od dobré hororové hry jednoduše očekávám příběh, který má nějakou expozici, gradaci a vyvrcholení. Hra nijak zvlášť negraduje a zejména to vyvrcholení v Happy Game zcela absentuje. Tvůrci si spíše jen tak pohrávají se surreálnem, představami, které vychází z obav malého dítěte. Hráč navštíví 3 levely, 3 tematicky odlišné noční můry, ale o jejich původu hra nic moc neřekne a najednou je konec. Další věc je, že hlavní silou her od Amanita Design byla odjakživa líbivá souhra art a sound designu, což tu vzhledem k tématu taky nefunguje až tak dobře. Naopak jsou mnohé zvuky cíleně zlověstné až vyloženě nepříjemné, což v kombinaci s občasnými záseky může zkoušet hráčovu trpělivost.

Ale výše zmíněné je každopádně otázkou vkusu. Happy Game je tak či onak povedený titul, který tvorbu studia vede zase trochu jiným neokoukaným směrem. A v pořádku, že ne každý směr musí hráči ve všem úplně 100% sednout. Bavil jsem se, ale třeba třetí Samorost nebo Machinarium mě svou náladou a stylizací oslovily více.