Quake, to je pro mě především rychlost, svižnost a elegance pohybu. Ze začátku na mě byla hra dokonce responzivní až příliš, nicméně si člověk velice rychle zvykne a možnost téměř parkourově probíhat mapy tam a zpátky se stane doslova návykovou. Díky bleskovým časům loadingů pak hráč ani v těch tužších závěrečných úrovních nemá pocit, že by zabředával do smyčky zdlouhavých pokusů a omylů - rychlá změna taktiky v případě neúspěchu je v Quakově genetickém kódu. Kvůli tomu mi ani lovecroftovské ladění nepřišlo nijak zvlášť děsivé, neboť hutnější atmosférou projíždíte jak nůž máslem. To se tedy týká střední obtížnosti, která je myslím zvolena naprosto ideálně.
Zbraňový arzenál je podle mého soudu spíše slabší a ze střelby samotné jsem neměl takový požitek jako je tomu v jiných FPS. I tolikrát zmiňovaný hřebíkomet mi přišel spíše jako prskavkomet, nemluvě o legračně neúčinné dvouhlavňové brokovnici. Nejoblíbenější zbraní se mi tedy nakonec stal granátomet, se kterým lze hezky taktizovat a navíc se s ním člověk musí i naučit. Za horší pocit ze střelby mohou dílem i zvuky, které bych si dokázal představit realističtěji zpracované. Všudypřítomné ruchy a hudba je však excelentní a je svým způsobem škoda, že se druhý Quake vydal poněkud jinou cestou, byť je třeba říct, že i nesourodě a poněkud mdle působící nepřátelé nejsou kdovíjakou předností prvního dílu.
Úrovně jsou rozsahem optimální, ale až na pár výjimek (např. The Ogre Citadel) jim chybí určitá myšlenka, která by je povznesla nad prostá arkádové bludiště. To je také další důvod proč dávám o něco nižší hodnocení. Na konci čtvrté epizody už se mi jednotvárný level design začal zajídat. Pro Quakea typická hnědá je podle mého soudu zvolena výborně, ale uvítal bych vynalézavěji podané pozdější části hry. Do budoucna jsem nicméně zvědavý na DLC, protože obzvláště Dimension of the Machine obsahuje parádně navrženou architekturu i prostředí.
Zbraňový arzenál je podle mého soudu spíše slabší a ze střelby samotné jsem neměl takový požitek jako je tomu v jiných FPS. I tolikrát zmiňovaný hřebíkomet mi přišel spíše jako prskavkomet, nemluvě o legračně neúčinné dvouhlavňové brokovnici. Nejoblíbenější zbraní se mi tedy nakonec stal granátomet, se kterým lze hezky taktizovat a navíc se s ním člověk musí i naučit. Za horší pocit ze střelby mohou dílem i zvuky, které bych si dokázal představit realističtěji zpracované. Všudypřítomné ruchy a hudba je však excelentní a je svým způsobem škoda, že se druhý Quake vydal poněkud jinou cestou, byť je třeba říct, že i nesourodě a poněkud mdle působící nepřátelé nejsou kdovíjakou předností prvního dílu.
Úrovně jsou rozsahem optimální, ale až na pár výjimek (např. The Ogre Citadel) jim chybí určitá myšlenka, která by je povznesla nad prostá arkádové bludiště. To je také další důvod proč dávám o něco nižší hodnocení. Na konci čtvrté epizody už se mi jednotvárný level design začal zajídat. Pro Quakea typická hnědá je podle mého soudu zvolena výborně, ale uvítal bych vynalézavěji podané pozdější části hry. Do budoucna jsem nicméně zvědavý na DLC, protože obzvláště Dimension of the Machine obsahuje parádně navrženou architekturu i prostředí.
