Přes počáteční rozpaky jsem si hru nakonec celkem užil. Hra je to dnešní optikou už trochu neohrabaná, ale přesto svým důrazem na boj z větší vzdálenosti zvládá pobavit. U mě to přitom měla hra vlastně celkem těžké, na rozdíl od zjevně velkého fanouška série Chucka, sniperkám v akčních hrách úplně nefandím.
Hra nemá úplně povedený rozjezd a druhou misi kampaně bych se nebál označit za prakticky nejhorší. Postupně si však vše sedne a i když jde v zásadě o opakující se střelnici v tu větší, tu menší aréně, dokáže Sniper Elite V2 udržet hráčovu pozornost. Misí samotných je deset a i přes velmi podobnou náplň jsem neměl pocit ubíjejícího stereotypu. To je však dáno i tím, že nejde o zrovna trvanlivý kousek.
Osobně jsem se s hrou pral na nejvyšší obtížnost, ve které prakticky každá mise obsahovala určité kritické místo, kde jsem se na chvíli "zasekl". I přes to, že jsem pocitově snad polovinu času strávil na pár tužších místech, zabralo dohrání hry nějakých 14 hodin. Obtížnost "Sniper Elite", tedy ta nejvyšší, není úplně odladěná a nepřátelé s nesmyslně přesnou muškou s sebou nesou i občasný pocit nepříjemné frustrace. Na druhou stranu tak hře nechybí příjemný pocit zadostiučinění.
V2 přišel s dnes již dost provařeným "rentgenovým" pohledem při zásahu projektilu, který mě opět paradoxně otravoval spíše z počátku hry, později zejména během přestřelek se zašitými snipery nepřátel jsem si ho vlastně zvráceně užíval. Četnost efektu lze navíc regulovat.
Hra má v hrubých obrysech vlastně celkem zajímavý příběh, ale nedaří se jí ho příliš dobře vyprávět. Záporákům absolutně chybí tvář a jejich chrakter se tak vlastně omezuje na pouhá jména na odstřel. Chybí pár scén, které by budovaly napětí.
I přes nutnost korekce trajektorie, lze hru jen s těží označit za simulátor, což mi ale osobně vůbec nevadilo. Arkádovějšímu pocitu ze hry dopomáhá i místy trochu divná umělá inteligence. Ta je ale spíš nevyvážená, než vyloženě špatná, protože občas jsou nepřátelé schopni koordinovaného postupu doprovázeného palbou, kdy nebudete vědět, kam pálit dřív. Ovládání je trochu nepříjemné a kvůli zdlouhavým animacím je třeba házení granátů vcelku neintuitivní a riskantní.
Hru jsem dohrál v podobě remasteru z roku 2019 (kdysi s původním vydáním jsem krátce hrál i originální verzi) a ten po grafické stránce vypadá obstojně. Samozřejmě nejde o žádný skvost, ale jistá vylepšení jsou znát. Toto tvrzení lze ostatně aplikovat na celou hru. Nejde o nic vyloženě skvělého, ale zabavit dovede zdatně. Navíc byste za ni dnes už neměli dát víc než pár desetikorun.
Hodnocení na DH v době dohrání: 66 %; 191. hodnotící; digitání verze PSN
Hra nemá úplně povedený rozjezd a druhou misi kampaně bych se nebál označit za prakticky nejhorší. Postupně si však vše sedne a i když jde v zásadě o opakující se střelnici v tu větší, tu menší aréně, dokáže Sniper Elite V2 udržet hráčovu pozornost. Misí samotných je deset a i přes velmi podobnou náplň jsem neměl pocit ubíjejícího stereotypu. To je však dáno i tím, že nejde o zrovna trvanlivý kousek.
Osobně jsem se s hrou pral na nejvyšší obtížnost, ve které prakticky každá mise obsahovala určité kritické místo, kde jsem se na chvíli "zasekl". I přes to, že jsem pocitově snad polovinu času strávil na pár tužších místech, zabralo dohrání hry nějakých 14 hodin. Obtížnost "Sniper Elite", tedy ta nejvyšší, není úplně odladěná a nepřátelé s nesmyslně přesnou muškou s sebou nesou i občasný pocit nepříjemné frustrace. Na druhou stranu tak hře nechybí příjemný pocit zadostiučinění.
V2 přišel s dnes již dost provařeným "rentgenovým" pohledem při zásahu projektilu, který mě opět paradoxně otravoval spíše z počátku hry, později zejména během přestřelek se zašitými snipery nepřátel jsem si ho vlastně zvráceně užíval. Četnost efektu lze navíc regulovat.
Hra má v hrubých obrysech vlastně celkem zajímavý příběh, ale nedaří se jí ho příliš dobře vyprávět. Záporákům absolutně chybí tvář a jejich chrakter se tak vlastně omezuje na pouhá jména na odstřel. Chybí pár scén, které by budovaly napětí.
I přes nutnost korekce trajektorie, lze hru jen s těží označit za simulátor, což mi ale osobně vůbec nevadilo. Arkádovějšímu pocitu ze hry dopomáhá i místy trochu divná umělá inteligence. Ta je ale spíš nevyvážená, než vyloženě špatná, protože občas jsou nepřátelé schopni koordinovaného postupu doprovázeného palbou, kdy nebudete vědět, kam pálit dřív. Ovládání je trochu nepříjemné a kvůli zdlouhavým animacím je třeba házení granátů vcelku neintuitivní a riskantní.
Hru jsem dohrál v podobě remasteru z roku 2019 (kdysi s původním vydáním jsem krátce hrál i originální verzi) a ten po grafické stránce vypadá obstojně. Samozřejmě nejde o žádný skvost, ale jistá vylepšení jsou znát. Toto tvrzení lze ostatně aplikovat na celou hru. Nejde o nic vyloženě skvělého, ale zabavit dovede zdatně. Navíc byste za ni dnes už neměli dát víc než pár desetikorun.
Hodnocení na DH v době dohrání: 66 %; 191. hodnotící; digitání verze PSN
DIRT 5
Pro: Vcelku zábavné střílení; zpomalené záběry; druhoválečné prostředí; zadostiučinění po zdolání obtížnějších pasáží
Proti: Nevyvážená umělá inteligence; občasná frustrace; lehce nepříjemné a nepřesné ovládání; mizerný způsob vyprávění příběhu