Kentucky Route Zero je hra, u které je opravdu dopředu lepší dobře vědět, do čeho jdete, abyste se vyhnuli zklamání. Jednak to není klasická adventura, protože na hádanky tady prakticky nenarazíte. Daleko více jí charakterizuje onen široký popis "interactive fiction", který zahrnuje i textové bezhádankové hry, mezi které se Kentucky Route Zero řadí. Má blízko k walking simulátorům (vždyť i žánrem se jedná o "road movie"), ale na rozdíl o svých typických moderních představitelů jako Dear Ester, What Remains of Edith Finch atp. je v ní jednak daleko více textu, dále vás hra konfrontuje v průběhu čtení s možnostmi jak text (či děj) větvit, je také poměrně dlouhá a samotný příběh (jehož tah na branku ve walking simulátorech hraje roli) je v KRZ dekonstruován, fragmentarizován. V jednom intermezzu jste například němým účastníkem bezmála hodinové experimenální divadelní hry (kterou posunujete jen klikáním). Nemluvě samozřejmě o tom, že hra není (z většiny) z prvního pohledu. Jako walking simulátor by ji tedy sice charakterizovat možné bylo, ale pro hráče by to bylo spíše zavádějící.
Nečekejte také spád či žánrové mystery - opět budete spíše zklamáni (pokud budete KRZ poměřovat typickými zástupci v herní produkci). Hra má tendenci se zastavovat, bloumat, jít k cíli po bočních cestách své poetiky a pokud nepřijmete její "líné" tempo, budete se krutě nudit. Výrazným prvkem je také experimentování s narativitou. To se odráží například v tom, že hra nemá v zásadě hlavní postavu (je jich v průběhu několik, které svede do cesty náhoda) a v průběhu hraní se často mění hledisko - tu hrajete za stárnoucího řidiče Conwaye, tu za opravářku Shanonn, tu za opuštěného chlapce Ezru atd. A tyto postavy se k nastalým situacím mohou stavět různými způsoby, jejichž dopad na hraní je čistě poetický - jste to vy, hráč, který svými volbami vytváří psychologii postavy, a to je také jedno z kouzel hry. Nebo hra zajímavě pracuje s hudbou, protože zvukový podkres představují obvykle jen okolní zvuky a hudba je většinou jen tzv. diegetická (abych si vypůjčil termín z filmové teorie). Tzn. pokud hudba hraje, je její zdroj přítomný v samotné hře (hudebníci, rádio, varhany atp.).
To, co stojí v centru Kentucky Route Zero, není však experiment (byť je tahle hra jako dělaná na rozbor na nějakém semináři), ale v prvé řadě lidé, jejich sounáležitost, přátelství a podpora a platí tady to zprofanované, že cesta je cíl. Každá z kapitol přináší malý snový kousek skládačky celku, který je ale neohraničený jako sám život. Ve své magické realističnosti a při nahlížení do postav by ale jednotlivé zastávky neměly být nudné (to je totiž na vás!) a opravdu doporučuji nespěchat. Není kam. Nechte se unášet magickou atmosférou jako byste četli volně propojenou sbírku básní - tu také nechcete zhltnout, abyste se dostali na konec. Není totiž, chybí. Je to spíše zastávka na další cestě. Po které hrdinové hry již půjdou sami.
Nečekejte také spád či žánrové mystery - opět budete spíše zklamáni (pokud budete KRZ poměřovat typickými zástupci v herní produkci). Hra má tendenci se zastavovat, bloumat, jít k cíli po bočních cestách své poetiky a pokud nepřijmete její "líné" tempo, budete se krutě nudit. Výrazným prvkem je také experimentování s narativitou. To se odráží například v tom, že hra nemá v zásadě hlavní postavu (je jich v průběhu několik, které svede do cesty náhoda) a v průběhu hraní se často mění hledisko - tu hrajete za stárnoucího řidiče Conwaye, tu za opravářku Shanonn, tu za opuštěného chlapce Ezru atd. A tyto postavy se k nastalým situacím mohou stavět různými způsoby, jejichž dopad na hraní je čistě poetický - jste to vy, hráč, který svými volbami vytváří psychologii postavy, a to je také jedno z kouzel hry. Nebo hra zajímavě pracuje s hudbou, protože zvukový podkres představují obvykle jen okolní zvuky a hudba je většinou jen tzv. diegetická (abych si vypůjčil termín z filmové teorie). Tzn. pokud hudba hraje, je její zdroj přítomný v samotné hře (hudebníci, rádio, varhany atp.).
To, co stojí v centru Kentucky Route Zero, není však experiment (byť je tahle hra jako dělaná na rozbor na nějakém semináři), ale v prvé řadě lidé, jejich sounáležitost, přátelství a podpora a platí tady to zprofanované, že cesta je cíl. Každá z kapitol přináší malý snový kousek skládačky celku, který je ale neohraničený jako sám život. Ve své magické realističnosti a při nahlížení do postav by ale jednotlivé zastávky neměly být nudné (to je totiž na vás!) a opravdu doporučuji nespěchat. Není kam. Nechte se unášet magickou atmosférou jako byste četli volně propojenou sbírku básní - tu také nechcete zhltnout, abyste se dostali na konec. Není totiž, chybí. Je to spíše zastávka na další cestě. Po které hrdinové hry již půjdou sami.
