Druhý díl se snaží zopakovat všechno dobré z první instance, jen ve větším měřítku. Bohužel to nefunguje.

Puzzly jsou větší, postav je víc, prostředí je rozmanitější. A pro autory je to bohužel moc velké sousto. To co fungovalo v komorním mrtvém světě prvního dílu tady skřípe. Není to dotaženo, nevyvolává to správnou atmosféru a víc a víc puzzlů působí jen jako sprosté natahování herní doby.

Největší zlo jsou ale souboje. To co bylo fajn zpestření se ve druhém díle stává neuvěřitelnou otravou. Combat se snaží být hlubší a rozmanitější, bohužel je ale úplně zbytečný. Všechny soubojové pasáže (s vyjímkou The One, to jsou ale spíš quick time eventy) se odehrávají ve virtuálním světě proti poletujícím pšoukům. Střílení do mraků není oproti androidům z prvního dílu vůbec odměňující, rychle se přejí a ani významně nerozvíjí příběh. On je vlastně celý virtuální prostor jen zbytečně natahovaná špagetárna, ve které vás hra nutí nechutně dlouho bloudit.

Zůstává nám tak už pouze příběh, který je upřímně jediným důvodem, proč hru hrát. Ale i ten je hlavně zpočátku zbytečně zmatený (hledání jakéhosi abstraktního usera nemá tah na branku), textové zápisky jsou napsané přehnaně složitě, Arid je místy nesnesitelná a postupně zjišťujete, že vás to vlastně moc nebaví. Změní se to až v druhé polovině hry, po zvratu s Josephsem. Tam začíná hra kvalitativně připomínat první díl a závěr je pak skvělý. Ironická pointa o tom, že lidé ve snaze omezit AI, aby se neutrhla z řetězu, pomohli AI vyvinout si vědomí, je prostě lahůdková. O to víc mě mrzí, co se s tak zajímavým materiálem stalo. A není to vlastně vymyšlené špatně, jen nedotažené a asi mimo schopnosti studia.

Promarněný potenciál.