GTA je trochu specifická série a jednou za čas dostanu chuť na další díl. Už je to dva roky, co jsem hrál čtyřku a na Epizody z Liberty City jsem se celkem těšil. Sice jde „jen“ o nové příběhy v již známých kulisách, ale trochu kontroverzní čtyřka se mi líbila, takže proč se do Liberty City nevrátit. Jelikož jde o kompilaci dvou rozšíření, vezmu to hezky po popořadě.
The Lost and Damned
Příběh motorkáře Johnyho Klebitze a jeho gangu The Lost mě zpočátku moc nenadchl. Nešlo jen o to, že si Johny nemůže měnit oblečení a bylo přidáno pár nerealistických věcí, jako je doplňování zdraví a opravování motorky při jízdě s ostatními členy gangu, ale celkově mi to drsné prostředí nesedlo. Když jsem ale přijal fakt, že motorkáři nejsou žádní beránci a odlehčená atmosféra by v tomhle případě nedávala smysl, hned mi byl Johny se svou partou sympatičtější.
Při poslechu rádia Vice City FM, které jsem na motorce pokaždé ladil místo téměř vždy nastaveného Liberty Rock, jsem se mnohokrát pousmál, ale I Don't Want a Lover, You're The Voice, a především pak The Look od Roxette jsem si prostě nemohl nechat ujít. Z logických důvodů jsem poprvé urazil více mil na motorce, než v autě (dokonce skoro 3x více), což bylo ale bohužel způsobeno i tím, že jsem k jízdě na motorce byl občas přímo nucen. Ale tak co, Johny je motorkář, tak se nebude soukat do auta.
Hra má jen třiadvacet příběhových misí, při jejichž plnění jsem si nejvíce oblíbil kongresmana Thomase Stubbse. Pro rozšíření je to dostatečný počet, když vezmu v potaz ještě vedlejší úkoly a aktivity. Opakující se války gangů mě moc nebavily a kulečníku, šipek nebo bowlingu jsem se nahrál dost už v původní hře, ale u air hockeye, páky a hlavně karet Hi-Lo jsem nějakou tu hodinku strávil. Hodně se mi líbila provázanost s příběhem čtyřky a jak jsem následně zjistil i s druhým rozšířením, kdy se objevily známé postavy (Niko a Roman Bellic) i mise z jiné perspektivy (ukrytí diamatů v odpadkových pytlích a jejich předání v muzeu).
The Ballad of Gay Tony
Louis Lopez je oproti Johnymu Klebitzovi zcela jiný charakter. A nejen on. Půlka NPC v Baladě o Gayovi Tonym Princovi je úplně pošahaná. Ať vezmu samotného Tonyho, bráchu Bruce Kibbutze Moriho, navrátivšího se Raye Bulgarina, a především pak Yusufa Amira. Nepamatuji si, že by se v nějakém dílu GTA objevil větší magor, než právě Yusuf, který po mě chce ukrást vojenský vrtulník, tank a nakonec i vagón metra a musí mít všechno ve zlatě.
Vše je přizpůsobeno přiteplené atmosféře, včetně menu, navigace nebo ukazatele brnění a hlavní barva je zde růžová. Poslech Vice City FM tím pádem už nepůsobil tak zvláštně, jako v předchozím rozšíření. Louis už se může převlékat, ale jeho skříň nabízí jen pár možností změny a obchody s oblečením jsou bohužel stále zavřené.
Příběhových misí je šestadvacet, ale tentokrát jsem si žádného zadavatele neoblíbil. Drogové války mi přišly lepší, než války gangů v TLAD, asi proto, že bylo k dispozici více možností a využití našel i vrtulník, nebo loď. S Johnym jsem vlastně vrtulníkem neletěl ani jednou a lodí jsem urazil jen pár mil, ale zde jsem se ve vzduchu nebo na vodě pohyboval celkem často i v příběhových misích. Z dalších vedlejších aktivit mě nejvíce bavily zápasy a hlavně golf. Špatné nebyly ani skoky padákem, které mi sice zpočátku moc nešly, ale nakonec jsem se je naučil ovládat a dal jsem většinu z nich napoprvé. Pití šampaňského nebo navrátivší se tanec mě ale vůbec neuchvátili. Ovládání tance jsem nepochopil doteď a prostě jsem jen mačkal klávesy, dokud nebylo splněno.
Mimo návratu golfového vozítka Caddy (bohužel bez vlastních statistik) jsem zajásal i nad faktem, že příběh je znovu provázán s tím ze čtyřky i předchozího rozšíření. Objevil se zde Niko a Roman Bellic i Johny Klebitz, hra začala vyloupením banky, při kterém byl Louis jedním z rukojmích, a byl to právě Louis, kdo překazil předání diamantů v muzeu. Doteď ale nedokážu pochopit, kdo a proč sakra vymyslel hodnocení misí. Mimo přesnosti střelby, zásahů do hlav nepřátel a dalších méně častých podružných úkolů, se bral v potaz i čas, který jsem potřeboval na dokončení mise. Jako fakt? Rád si hledám alternativní cesty ke splnění úkolu, ale tady mě hra nutí misi proběhnout co nejrychleji a ještě při tom přesně střílet do hlav a kdo ví, co ještě. Tohle do GTA prostě nepatří.
Shrnutí
Obě rozšíření mají své klady i zápory. Klady ale jednoznačně převažují a nakonec je tedy hodnotím shodně 80 %, což je i mé celkové hodnocení Epizod z Liberty City. Od Vice City, kde mi chyběl jeden unikátní skok, plním všechny díly na 100 %, a tak jsem teď nemohl tuhle linii přerušit. Trvalo mi to dohromady necelých 50 hodin. Teď je na řadě pětka, a tak mě vůbec netrápí, že šestý díl doposud nemá stanovené datum vydání ani určené platformy, na kterých poběží. Nezapomeňte, Láska všechno změní.
The Lost and Damned
Příběh motorkáře Johnyho Klebitze a jeho gangu The Lost mě zpočátku moc nenadchl. Nešlo jen o to, že si Johny nemůže měnit oblečení a bylo přidáno pár nerealistických věcí, jako je doplňování zdraví a opravování motorky při jízdě s ostatními členy gangu, ale celkově mi to drsné prostředí nesedlo. Když jsem ale přijal fakt, že motorkáři nejsou žádní beránci a odlehčená atmosféra by v tomhle případě nedávala smysl, hned mi byl Johny se svou partou sympatičtější.
Při poslechu rádia Vice City FM, které jsem na motorce pokaždé ladil místo téměř vždy nastaveného Liberty Rock, jsem se mnohokrát pousmál, ale I Don't Want a Lover, You're The Voice, a především pak The Look od Roxette jsem si prostě nemohl nechat ujít. Z logických důvodů jsem poprvé urazil více mil na motorce, než v autě (dokonce skoro 3x více), což bylo ale bohužel způsobeno i tím, že jsem k jízdě na motorce byl občas přímo nucen. Ale tak co, Johny je motorkář, tak se nebude soukat do auta.
Hra má jen třiadvacet příběhových misí, při jejichž plnění jsem si nejvíce oblíbil kongresmana Thomase Stubbse. Pro rozšíření je to dostatečný počet, když vezmu v potaz ještě vedlejší úkoly a aktivity. Opakující se války gangů mě moc nebavily a kulečníku, šipek nebo bowlingu jsem se nahrál dost už v původní hře, ale u air hockeye, páky a hlavně karet Hi-Lo jsem nějakou tu hodinku strávil. Hodně se mi líbila provázanost s příběhem čtyřky a jak jsem následně zjistil i s druhým rozšířením, kdy se objevily známé postavy (Niko a Roman Bellic) i mise z jiné perspektivy (ukrytí diamatů v odpadkových pytlích a jejich předání v muzeu).
The Ballad of Gay Tony
Louis Lopez je oproti Johnymu Klebitzovi zcela jiný charakter. A nejen on. Půlka NPC v Baladě o Gayovi Tonym Princovi je úplně pošahaná. Ať vezmu samotného Tonyho, bráchu Bruce Kibbutze Moriho, navrátivšího se Raye Bulgarina, a především pak Yusufa Amira. Nepamatuji si, že by se v nějakém dílu GTA objevil větší magor, než právě Yusuf, který po mě chce ukrást vojenský vrtulník, tank a nakonec i vagón metra a musí mít všechno ve zlatě.
Vše je přizpůsobeno přiteplené atmosféře, včetně menu, navigace nebo ukazatele brnění a hlavní barva je zde růžová. Poslech Vice City FM tím pádem už nepůsobil tak zvláštně, jako v předchozím rozšíření. Louis už se může převlékat, ale jeho skříň nabízí jen pár možností změny a obchody s oblečením jsou bohužel stále zavřené.
Příběhových misí je šestadvacet, ale tentokrát jsem si žádného zadavatele neoblíbil. Drogové války mi přišly lepší, než války gangů v TLAD, asi proto, že bylo k dispozici více možností a využití našel i vrtulník, nebo loď. S Johnym jsem vlastně vrtulníkem neletěl ani jednou a lodí jsem urazil jen pár mil, ale zde jsem se ve vzduchu nebo na vodě pohyboval celkem často i v příběhových misích. Z dalších vedlejších aktivit mě nejvíce bavily zápasy a hlavně golf. Špatné nebyly ani skoky padákem, které mi sice zpočátku moc nešly, ale nakonec jsem se je naučil ovládat a dal jsem většinu z nich napoprvé. Pití šampaňského nebo navrátivší se tanec mě ale vůbec neuchvátili. Ovládání tance jsem nepochopil doteď a prostě jsem jen mačkal klávesy, dokud nebylo splněno.
Mimo návratu golfového vozítka Caddy (bohužel bez vlastních statistik) jsem zajásal i nad faktem, že příběh je znovu provázán s tím ze čtyřky i předchozího rozšíření. Objevil se zde Niko a Roman Bellic i Johny Klebitz, hra začala vyloupením banky, při kterém byl Louis jedním z rukojmích, a byl to právě Louis, kdo překazil předání diamantů v muzeu. Doteď ale nedokážu pochopit, kdo a proč sakra vymyslel hodnocení misí. Mimo přesnosti střelby, zásahů do hlav nepřátel a dalších méně častých podružných úkolů, se bral v potaz i čas, který jsem potřeboval na dokončení mise. Jako fakt? Rád si hledám alternativní cesty ke splnění úkolu, ale tady mě hra nutí misi proběhnout co nejrychleji a ještě při tom přesně střílet do hlav a kdo ví, co ještě. Tohle do GTA prostě nepatří.
Shrnutí
Obě rozšíření mají své klady i zápory. Klady ale jednoznačně převažují a nakonec je tedy hodnotím shodně 80 %, což je i mé celkové hodnocení Epizod z Liberty City. Od Vice City, kde mi chyběl jeden unikátní skok, plním všechny díly na 100 %, a tak jsem teď nemohl tuhle linii přerušit. Trvalo mi to dohromady necelých 50 hodin. Teď je na řadě pětka, a tak mě vůbec netrápí, že šestý díl doposud nemá stanovené datum vydání ani určené platformy, na kterých poběží. Nezapomeňte, Láska všechno změní.
Pro: Johny Klebitz, Vice City FM, Thomas Stubbs, air hockey, karty Hi-Lo, zápasy, skoky padákem, golf, Caddy, provázanost s příběhem čtyřky a obou rozšíření navzájem
Proti: automatické doplňování zdraví a opravování motorky v TLAD, omezený výběr oblečení, pití šampaňského a tanec v TBOGT, hodnocení misí v TBOGT