Nikdy jsem nebyl žádný velký stratég, ale druhý a třetí Warcraft se mi dostal pod kůži a jsou to jediné strategie, které jsem dohrál víc než jednou. Konkrétně třetí díl jsem si letos v létě střihl asi podesáté. Standardně hraji na střední obtížnost, jen u poslední mise za nemrtvé snižuji na jednoduchou. Ne, že bych ji nezvládl, ale hráč brání příliš velké území na to, aby mě bavilo neustále dostavovat protivníkem zbourané věžičky.

Tento komentář se bude týkat striktně singlu, protože multiplayer jsem ani nespustil. Jednak jsem vlk samotář a druhak bych v něm s mou oblíbenou strategií základny vytuněné na max, následné počkání na útok nepřítele na mou základnu a rozdrcení tohoto útoku a poté zaplavení nepřátelské základny chumlem mých jednotek v objemu dosahujícího limitu počtu jednotek asi moc nepochodil.

U strategií bylo zvykem, že hráč si mohl vybrat jednu ze dvou stran, dovést ji k totálnímu vítězství, ale platný konec pro datadisky a pokračování byl pouze jeden. Warcraft 3 umně zakomponoval hru za všechny 4 frakce do uceleného příběhu, a tak už mě nemuselo trápit, že dobytí Lordaeronu Orky a vyhlazení lidstva není platný konec. A je to právě příběh, který se u Warcraftu povedl.

Nemám rád Arthase. Nerozumím jeho pohnutkám, jeho fanatismu, jeho hlouposti, se kterou nakráčel do jasné pasti. Spíše než o záchranu jeho lidu mu zjevně šlo o pomstu. Což chápu, mně samotnému je koncept krevní msty docela blízký, nicméně i pomsta se dá přichystat s chladnou hlavou. Bohužel právě Arthas hráče provází polovinou hry a své si řekne i v datadisku (mimochodem také parádním).

Ve své době jsem se na Warcraft III těšil. Hře předcházel neskutečný hype (jak také u Blizzardů jinak) a původně slibovala šest hratelných ras a fenomén RPS (kombinace strategie a RPG). Jak se datum vydání přibližovalo, vypadly dvě hratelné rasy. Korekce se k mému velkému smutku týkala rasy démonů (druhou vyškrtnutou rasu si nevybavuji) a z RPS také zbyla "jen" standardní RTS. Zůstali však hrdinové. S těmi si pohrával už Beyond the dark portal, ale tady konečně nebyli úplně k ničemu (i když třeba takový Deathwing...). Vzhledem ke své nesmrtelnosti a účinným kouzlům mnohdy rozhodovali jinak vyrovnané boje. A také měli odlišnou grafiku oproti standardním jednotkám.

Grafický 3D engine, který ale simuloval hraní ve 2D, byl na svou dobu nadstandardní. Vlastně ani dnes není hra ošklivá (tímto zdravím Simon the Sorcerer 3D, ale nejen jeho) a vyhýbají se jí standardní neduhy 3D prostředí jako hrátky (tj. vztekání se) s kamerou. Hráč jen musí autorům odpustit přehnanou barevnost, komiksovitost a někdy i kýčovitost jednotek a prostředí (ale to je věc názoru). Hra je prokládaná filmovými sekvencemi, které mi ve své době vyrazily dech a ta poslední mi přijde skvělá dodnes. Animace mezi misemi a někdy i v průběhu misí jsou v enginu hry. Ty neoslní, ale jsou technologicky dostačující a příjemně osvětlují příběh a pozadí hry. Ani hudebně to není špatné. Co do technické stránky nemám k W3 výtky, zejména když si člověk uvědomí, že se to vše naskládalo na 1 CD standardní velikosti (což v dnešní době znamená jeden film v mizerném rozlišení).

K W3 se stále vracím. Byl jsem zvědav, jak mne hra po letech chytne. A upřímně, nepronikalo se mi do ní lehce. Epizoda za lidi mne nijak nenadchla a bavit jsem se začal až někdy v polovině druhé epizody za nemrtvé. Pak už ale vše šlo jako po másle. Warcraft 3 je mainstreamová strategie pro průměrného konzumenta, takže se u ní může pobavit opravdu každý, a netrestá hráče za každou ztracenou jednotku jako většina tahových strategií.