Simon the Sorcerer je hra měsíce prvního dílu časopisu Score (A. Anastasov za 84%) a zároveň kdysi vyšla na příbalové placce Levelu. Jelikož tehdy Level odebírala většina hráčů (někteří samozřejmě kupovali vše, co mělo písmena a CDčka), byl u nás Simon the Sorcerer spolu se svým druhým dílem poměrně hrán. Což je vidět i zde na DH, protože počet hodnocení se blíží 100, což je u většiny adventur z té doby nedosažitelné číslo.
Simon je spolu se svým psem zatažen do pohádkové země, kde řádí zlý Sordid, kterému je třeba zatnout tipec. Takových zlých kouzelníků už jsme tu měli... Co tedy StS přináší nového? Simon je čtrnáctiletý chlapec s nastupující pubertou a značně prořízlou pusou. A jsou to právě rozhovory, které nabízejí spoustu různých odpovědí počínaje zdvořilými přes zbabělé a konče těmi drzými. Jelikož hra neobsahuje dead-endy ani úmrtí, je možné si vyzkoušet všechny varianty vedení rozhovoru, aniž by hráči hrozilo zastavení možnosti dalšího postupu ve hře.
Hra vyšla také na amigu. Graficky je kvůli tomu poměrně zvláštní a nějakou dobu mi trvalo, než jsem si na výtvarné pojetí hry zvykl. Po opuštění města jsem se rozhodl, že se mi grafika líbí. Co do zvuků a hudby je hra někde na úrovni první Kyrandie. Tedy žádný zázrak to není, ale ani žádná katastrofa.
Hra se ovládá 12 příkazovými tabulemi á la Lucasové, což na jednu stranu zjednoduší novému hráči proniknutí do hry, ale na druhou stranu člověk během hry reálně používá tak 4 ikony a ostatní použije jen jednou, standardně v okamžiku, kdy na existenci podobné ikony ani nepomyslí. Některé třeba nepoužije vůbec (jestli se hodně nemýlím, tlačítko "close" je úplně k ničemu). Po vzoru Sierry - méně je někdy více.
Další problematická vlastnost hry je samotné řazení herních obrazovek. Spousta adventur má problémy s naznačením hráči, že "tady" je možné přejít do další obrazovky. Simon je v tomto extrémní a mnohdy jsem zakysl a hledal v návodech jen z důvodu, že jsem někde nenašel východ z obrazovky (standardně obrazovka před trpasličími doly, ale nejen ona). Orientaci dále ztěžuje nelogické řazení obrazovek. Vstoupíme na odbočku nahoru-doprava a vylezeme z pravé strany obrazovky a jdeme vodorovně doleva? Příliš nepomůže ani kouzelná mapa, která sice hráče přenese mezi obrazovkami, ale těch checkpointů je tuším kolem 6. Spousta aktivních obrazovek se na mapě nezobrazuje. Orientace v prostoru je tak hlavním a také jediným problémem Šimona Kouzelníka.
Hru jsem někdy před 15-20 lety poprvé dohrál. Z děje jsem si nepamatoval vůbec nic, snad s výjimkou kouzelníků a barbarských válečnic z hospody. Zpočátku jsem ve hře tápal, nadával na řazení obrazovek, ale posléze jsem se začal skvěle bavit a nakonec hru řadím mezi nejlepší point-n-click adventury počátku 90. let 20. století. Těším se na druhý díl, který jsem nikdy nehrál.
Simon je spolu se svým psem zatažen do pohádkové země, kde řádí zlý Sordid, kterému je třeba zatnout tipec. Takových zlých kouzelníků už jsme tu měli... Co tedy StS přináší nového? Simon je čtrnáctiletý chlapec s nastupující pubertou a značně prořízlou pusou. A jsou to právě rozhovory, které nabízejí spoustu různých odpovědí počínaje zdvořilými přes zbabělé a konče těmi drzými. Jelikož hra neobsahuje dead-endy ani úmrtí, je možné si vyzkoušet všechny varianty vedení rozhovoru, aniž by hráči hrozilo zastavení možnosti dalšího postupu ve hře.
Hra vyšla také na amigu. Graficky je kvůli tomu poměrně zvláštní a nějakou dobu mi trvalo, než jsem si na výtvarné pojetí hry zvykl. Po opuštění města jsem se rozhodl, že se mi grafika líbí. Co do zvuků a hudby je hra někde na úrovni první Kyrandie. Tedy žádný zázrak to není, ale ani žádná katastrofa.
Hra se ovládá 12 příkazovými tabulemi á la Lucasové, což na jednu stranu zjednoduší novému hráči proniknutí do hry, ale na druhou stranu člověk během hry reálně používá tak 4 ikony a ostatní použije jen jednou, standardně v okamžiku, kdy na existenci podobné ikony ani nepomyslí. Některé třeba nepoužije vůbec (jestli se hodně nemýlím, tlačítko "close" je úplně k ničemu). Po vzoru Sierry - méně je někdy více.
Další problematická vlastnost hry je samotné řazení herních obrazovek. Spousta adventur má problémy s naznačením hráči, že "tady" je možné přejít do další obrazovky. Simon je v tomto extrémní a mnohdy jsem zakysl a hledal v návodech jen z důvodu, že jsem někde nenašel východ z obrazovky (standardně obrazovka před trpasličími doly, ale nejen ona). Orientaci dále ztěžuje nelogické řazení obrazovek. Vstoupíme na odbočku nahoru-doprava a vylezeme z pravé strany obrazovky a jdeme vodorovně doleva? Příliš nepomůže ani kouzelná mapa, která sice hráče přenese mezi obrazovkami, ale těch checkpointů je tuším kolem 6. Spousta aktivních obrazovek se na mapě nezobrazuje. Orientace v prostoru je tak hlavním a také jediným problémem Šimona Kouzelníka.
Hru jsem někdy před 15-20 lety poprvé dohrál. Z děje jsem si nepamatoval vůbec nic, snad s výjimkou kouzelníků a barbarských válečnic z hospody. Zpočátku jsem ve hře tápal, nadával na řazení obrazovek, ale posléze jsem se začal skvěle bavit a nakonec hru řadím mezi nejlepší point-n-click adventury počátku 90. let 20. století. Těším se na druhý díl, který jsem nikdy nehrál.
Pro: Simon nemůže zemřít, humor, košaté dialogy, zvláštní, ale pěkná grafika.
Proti: Dezorientace vyplývající z divného řazení obrazovek, hledání dalších exitů z obrazovek v lese, divný konec.