Pamatuju si jak jsem si první Alone in the Dark zálibně prohlížel v jednom z čísel časopisu Excalibur. Recenze se dělila o stránku s už tehdy polomýtickým Wizardry VII, a jako by se trochu jeho kouzla přeneslo i na novinku z dílny Infogrames. K druhému dílu žádnou nostalgii necítím, ale po dohrání k němu chovám silnější emoce, než by si hra svou kvalitou zasloužila.
Alone in the Dark 2 na první pohled vypadá stejně jako jeho předchůdce. Grafika se téměř nezměnila a úvod do děje se odbyl podobně rychle. První souboj mě čekal hned za bránou a než jsem opustil lokaci, absolvoval jsem dva další. První díl potyčky citlivě dávkoval a některé protivníky šlo neutralizovat adventurním způsobem. Takovou nápaditost druhý díl nenabízí, takže jsem byl odkázaný na střelné zbraně, kopance a pěsti.
Vcelku bych se změnou hratelnosti neměl problém, kdyby se adekvátně zjemnilo ovládání. Bohužel hlavní hrdina je šíleně toporný a přinutit ho k pohotové akci je nadlidský úkol. Trefit někoho revolverem je praktická ukázka metody pokus - omyl. Fyzický boj není schůdná varianta, protože než se Edward Carnby odhodlal k úderu, slíznul minimálně dva, spíš tři. Snad žádný souboj jsem neabsolvoval na poprvé a většinou musel několikrát nahrávat.
Ponurá atmosféra gotického hororu nepřežila ani první půl hodinu. Hra má všechny potřebné propriety, a v těch vzácných chvílích kdy mi obyvatelstvo Hell's Kitchen nešlo po krku, a nechalo mě prozkoumávat náhle ztichlé sídlo, vygenerovala tísnivé pocity. Pak se objevil další z mnoha sloužících a spláchl je do kanálu.
Adventurní složka taktéž utrpěla. První díl stál na řešení vesměs logických úloh a dokonce i člověk nepolíbený žánrem neměl problém dojít na konec bez návodu. Při hraní druhého dílu jsem si ho po chvíli rezignovaně otevřel a při čtení autory hry několikrát od srdce proklel. Na lahůdky jako otevírání dveří vázou, nebo používání otráveného vína bych nikdy nepřišel a vůbec se za to nestydím.
Příběh jako takový není vůbec špatný. Jako už tradičně ho vypráví nalezené knihy a občas jsem nějaký detail vydoloval z prostředí. Když to vezmu kolem a kolem, radši bych ho viděl zfilmovaný, než ho hrál. Snaha dovědět se jak to dopadne mě přinutila zatnout zuby a silou vůle se dobelhat až k závěrečným titulkům. Za ty nervy to ale nestálo.
Alone in the Dark 2 na první pohled vypadá stejně jako jeho předchůdce. Grafika se téměř nezměnila a úvod do děje se odbyl podobně rychle. První souboj mě čekal hned za bránou a než jsem opustil lokaci, absolvoval jsem dva další. První díl potyčky citlivě dávkoval a některé protivníky šlo neutralizovat adventurním způsobem. Takovou nápaditost druhý díl nenabízí, takže jsem byl odkázaný na střelné zbraně, kopance a pěsti.
Vcelku bych se změnou hratelnosti neměl problém, kdyby se adekvátně zjemnilo ovládání. Bohužel hlavní hrdina je šíleně toporný a přinutit ho k pohotové akci je nadlidský úkol. Trefit někoho revolverem je praktická ukázka metody pokus - omyl. Fyzický boj není schůdná varianta, protože než se Edward Carnby odhodlal k úderu, slíznul minimálně dva, spíš tři. Snad žádný souboj jsem neabsolvoval na poprvé a většinou musel několikrát nahrávat.
Ponurá atmosféra gotického hororu nepřežila ani první půl hodinu. Hra má všechny potřebné propriety, a v těch vzácných chvílích kdy mi obyvatelstvo Hell's Kitchen nešlo po krku, a nechalo mě prozkoumávat náhle ztichlé sídlo, vygenerovala tísnivé pocity. Pak se objevil další z mnoha sloužících a spláchl je do kanálu.
Adventurní složka taktéž utrpěla. První díl stál na řešení vesměs logických úloh a dokonce i člověk nepolíbený žánrem neměl problém dojít na konec bez návodu. Při hraní druhého dílu jsem si ho po chvíli rezignovaně otevřel a při čtení autory hry několikrát od srdce proklel. Na lahůdky jako otevírání dveří vázou, nebo používání otráveného vína bych nikdy nepřišel a vůbec se za to nestydím.
Příběh jako takový není vůbec špatný. Jako už tradičně ho vypráví nalezené knihy a občas jsem nějaký detail vydoloval z prostředí. Když to vezmu kolem a kolem, radši bych ho viděl zfilmovaný, než ho hrál. Snaha dovědět se jak to dopadne mě přinutila zatnout zuby a silou vůle se dobelhat až k závěrečným titulkům. Za ty nervy to ale nestálo.
Sigil II
Pro: pořád ještě slušná hudba, střípky atmosféry, pár silných scén, příběh
Proti: na akční hru je ovládání toporné, zbytečná hektičnost, nelogické řešení hádanek, kamera občas škodí