ACU jistě trpí mnohými nedostatky, hlavu na špalek ale rozhodně pokládat nemusí. Arno je neskutečný tahoun, alespoň v mých očích a zařadil se tak mezi mé fav assassíny. Svou galantností a zároveň frackovitostí mi připomněl staré dobré časy s Eziem, což byl možná i účel. Dost se mi zamlouvalo i takové to mazání pomyslné čáry mezi dobrem a zlem. Nic totiž není absolutní, a to už načal do jisté míry AC I. a III. Naivně jsem si myslela, že by Unity mohlo tuto myšlenku víc posunout/dotáhnout a vzejde z toho nějaká dlouhodobá a plodná kooperace mezi oběma řády/světy. Toho jsme se sice nedočkali, ale tak třeba někdy v budoucnu....
Bugy mě ani žádné nepostihly, ale ovládání bylo sem tam jaksi grrrrrrrrr iritující (což ostatně u Valhally moc nevylepšili :D). Některé vedlejší postavy byly slabší, o tom žádná, třeba z Napoleona se sakra dalo vytěžit o mnoho víc, doteď mi to hlava nebere. Co se týče přístupnosti zbroje, zbraní a dovedností, tak to mi taky nebylo úplně po chuti a jsem opravdu ráda, že v tomhle stylu nepokračovali i dále. Souboje jsem si ale náležitě užívala a Paříž, páchnoucí střelným prachem, byla vážně pohlcující.