Po omylu s prasaty se Amnesia vrátila zpátky k vývojářům z Frictional Games s očekáváním, že kvalitou naváží na první a zatím nejlepší díl celé série. Nestalo se. Amnesia: Rebirth je ještě větší průser než ten čínskej paskvil. Na první pohled je sice vše při starém, ale deset let je dlouhá doba. Co fungovalo kdysi, nefunguje dnes a s nulovou invencí se hra v záplavě podobných šuntů snadno ztratí.
Hratelnost se nese v tradicích žánru a ničím nepřekvapí. Prozkoumávání neznámého prostředí, chůze většinou v tunelu a pár hádanek k tomu. Jejich řešení však nepředstavuje žádnou výzvu, závity se netočí, obtížnost je nízká.
Po lokacích je opět rozházeno plno zbytečných krámů, které je možné vzít do ruky a dle libosti se s nimi podrbat třeba na řiti, ale ty nejdůležitější - svíčky/ lucerny/pochodně - sebrat nelze. Hlavní náplní hry tak je neustálé hledání sirek a rozsvěcování okolních prostor. Aby byl vopruz dokonalý, tak sirek lze mít v inventáři pouze deset, přestože je jinak poloprázdný. Nad stupiditou této mechaniky v roce 2020 stále nevěřícně kroutím hlavou.
Nejzábavnější částí hry tak pro mě byly honičky s bubáky v tmavých chodbách podzemní laboratoře. Nejde sice o nic převratného, ale vypadali dost nechutně, a když jsem se k nim zezadu připlížil, tak jsem cítil pěkný smrad.
Na příběhu si dali autoři záležet a tlačí ho po celou dobu do popředí. Příliš mnoho příběhových flashbacků, skriptů a zápisků povalujících se všude kolem je však spíše ke škodě. Zvlášť když se jedná o ubrečenou slátaninu s těhotnou pipkou v hlavní roli, která spolehlivě ničí jakoukoli atmosféru. Místo ponoření se do survival hororu jsem tak byl nucen pasivně sledovat nejapný pokus o psycho thriller, který byl vyloženě směšný.
Trendem dnešní doby je působit na city a snaha vyvolat co největší emoce, ale co je moc, to je moč. Když jí hodinu před koncem praskla voda, tak už byly její nekonečné slinty o děťátku a fňukání na každém kroku k nevydržení. Při závěrečném zúčtování jsem ji proto nechal s radostí chcípnout a vychutnal si špatný konec. Beztak jsou špatné všechny.
Hratelnost se nese v tradicích žánru a ničím nepřekvapí. Prozkoumávání neznámého prostředí, chůze většinou v tunelu a pár hádanek k tomu. Jejich řešení však nepředstavuje žádnou výzvu, závity se netočí, obtížnost je nízká.
Po lokacích je opět rozházeno plno zbytečných krámů, které je možné vzít do ruky a dle libosti se s nimi podrbat třeba na řiti, ale ty nejdůležitější - svíčky/ lucerny/pochodně - sebrat nelze. Hlavní náplní hry tak je neustálé hledání sirek a rozsvěcování okolních prostor. Aby byl vopruz dokonalý, tak sirek lze mít v inventáři pouze deset, přestože je jinak poloprázdný. Nad stupiditou této mechaniky v roce 2020 stále nevěřícně kroutím hlavou.
Nejzábavnější částí hry tak pro mě byly honičky s bubáky v tmavých chodbách podzemní laboratoře. Nejde sice o nic převratného, ale vypadali dost nechutně, a když jsem se k nim zezadu připlížil, tak jsem cítil pěkný smrad.
Na příběhu si dali autoři záležet a tlačí ho po celou dobu do popředí. Příliš mnoho příběhových flashbacků, skriptů a zápisků povalujících se všude kolem je však spíše ke škodě. Zvlášť když se jedná o ubrečenou slátaninu s těhotnou pipkou v hlavní roli, která spolehlivě ničí jakoukoli atmosféru. Místo ponoření se do survival hororu jsem tak byl nucen pasivně sledovat nejapný pokus o psycho thriller, který byl vyloženě směšný.
Trendem dnešní doby je působit na city a snaha vyvolat co největší emoce, ale co je moc, to je moč. Když jí hodinu před koncem praskla voda, tak už byly její nekonečné slinty o děťátku a fňukání na každém kroku k nevydržení. Při závěrečném zúčtování jsem ji proto nechal s radostí chcípnout a vychutnal si špatný konec. Beztak jsou špatné všechny.
Arthurian Legends