Sierra Madre mělo být místem, kde se obyvatelům předválečného světa plní sny a štěstěna otáčí v jejich prospěch. Bohužel si k tomu vizionář Frederick Sinclair vzal na pomoc několik pochybných technologií z laboratoří Big MT, které 200 let po válce udělaly z ulic Villy noční můru zahlenou do červeného mraku, obývanou zmutovanými dělníky v děsivých hazmat suitech a posetou podivnými automaty, ve kterých lze za lokální měnu nakoupit vše od zbraní po léčiva. Kasino samotné se stalo uzamčenou hrobkou plnou bolestivých vzpomínek. Jako by toho nebylo málo, celé té zábavě momentálně šéfuje šílenec se zálibou v explozivních obojcích.
Ne, ani přes některé společné znaky to není úvod k nové hře ze série Bioshock. To se jen Obsidiani nejspíš nechali inspirovat a rozhodli se připravit trochu jiný, možná i nefalloutovský zážitek. Nakonec to klaplo, ale v první polovině mi, co se týče hratelnosti, pěkně zatopili. A to v pozitivním i negativním smyslu. Villa je šílené bludiště, ve kterém se navíc respawnují extrémně tuzí ghost people. Ti mimochodem dali nový rozměr motivační formuli Temného rytíře ("Proč padáme, Bruci? Abychom se naučili znovu vstát."). Budou neúnavně vstávat, dokud jim z hlavy neuděláte bramboračku. V jedné fázi jsem už měl tak nalomené zdraví a takový nedostatek munice, že jsem musel prostě a jednoduše zdrhnout. Jestli mě v Mojave štvaly na každém rohu kontejnery přeplněné šrotem, tady jsem pokorně ze země sebral každé cigáro, jen abych ho mohl směnit v automatu za žetony a ty zase za stimpaky a munici. Ta nouze mě hrozně bavila, obtížná navigace v lokacích a respawnující se nepřátelé už méně.
V komentáři na základní hru jsem vůbec nezmínil NPC, nijak zvlášť mi k srdci nepřirostli. U Dead Money by to ovšem byl hřích, protože každé z nich je zajímavější než jejich protějšky z Mojave. Vzbuzují soucit, odpor, pohrdání a hlavně zvědavost. Chtěl jsem odhalit celý jejich příběh. Ze spolupráce, která by se ze začátku dala nazvat pragmatickým příměřím za účelem přežití, se později stává něco více. Pouto, které se s každým dalším rozhovorem a posunem k cíli prohlubuje, se na konci mění v přátelství. Podobně bych charakterizoval svůj vztah k Dead Money. Na začátku se tváří chladně a odtažitě. S každým dalším odhaleným střípkem o osudech živých i mrtvých protagonistů a tragické lásce, se však stává něčím velmi intimním.
Wait a moment. Before you go...
Ach ano, když už jsem myslel, že je konec, ozvalo se mi za zády to rozloučení Very Keyes/Christine Royce. V tu chvíli jsem měl jasno. I left my heart in Sierra Madre.
Ne, ani přes některé společné znaky to není úvod k nové hře ze série Bioshock. To se jen Obsidiani nejspíš nechali inspirovat a rozhodli se připravit trochu jiný, možná i nefalloutovský zážitek. Nakonec to klaplo, ale v první polovině mi, co se týče hratelnosti, pěkně zatopili. A to v pozitivním i negativním smyslu. Villa je šílené bludiště, ve kterém se navíc respawnují extrémně tuzí ghost people. Ti mimochodem dali nový rozměr motivační formuli Temného rytíře ("Proč padáme, Bruci? Abychom se naučili znovu vstát."). Budou neúnavně vstávat, dokud jim z hlavy neuděláte bramboračku. V jedné fázi jsem už měl tak nalomené zdraví a takový nedostatek munice, že jsem musel prostě a jednoduše zdrhnout. Jestli mě v Mojave štvaly na každém rohu kontejnery přeplněné šrotem, tady jsem pokorně ze země sebral každé cigáro, jen abych ho mohl směnit v automatu za žetony a ty zase za stimpaky a munici. Ta nouze mě hrozně bavila, obtížná navigace v lokacích a respawnující se nepřátelé už méně.
V komentáři na základní hru jsem vůbec nezmínil NPC, nijak zvlášť mi k srdci nepřirostli. U Dead Money by to ovšem byl hřích, protože každé z nich je zajímavější než jejich protějšky z Mojave. Vzbuzují soucit, odpor, pohrdání a hlavně zvědavost. Chtěl jsem odhalit celý jejich příběh. Ze spolupráce, která by se ze začátku dala nazvat pragmatickým příměřím za účelem přežití, se později stává něco více. Pouto, které se s každým dalším rozhovorem a posunem k cíli prohlubuje, se na konci mění v přátelství. Podobně bych charakterizoval svůj vztah k Dead Money. Na začátku se tváří chladně a odtažitě. S každým dalším odhaleným střípkem o osudech živých i mrtvých protagonistů a tragické lásce, se však stává něčím velmi intimním.
Wait a moment. Before you go...
Ach ano, když už jsem myslel, že je konec, ozvalo se mi za zády to rozloučení Very Keyes/Christine Royce. V tu chvíli jsem měl jasno. I left my heart in Sierra Madre.
