Heavy Rain začíná pozvolna a chvilku trvá, než vás zaujme a vtáhne do svého poutavého a v druhé části nervy drásajícího příběhu, který svými rozhodnutími a (ne)šikovností v quick time eventech značně upravujete a můžete se tak dopracovat k několika odlišným rozuzlením.

To by vše znělo skvěle, kdyby se však hra tak špatně neovládala, na K+M je to často až frustrující.
Dost často taky nevíte, co která akce vyvolá, protože hra vám jen ukáže, co v daný moment můžete zmáčknout, ale ne vždy se dá vyvodit, co se vlastně tím zmáčknutím stane. Samostatnou kapitolou jsou pak quick time eventy, kdy často díky šíleným přechodům kamery nejde zprvu vidět, které tlačítko je třeba zmáčknout a pokud hrajete na nejtěžší obtížnost, může to být v určitých momentech i fatální.

To platí i v rozhovorech, které ovlivňujete pouze jednoslovnými možnostmi, kde se taky dopředu nedá dost dobře tušit, co vlastně řeknete. To vše ubírá na dojmu toho, že příběh skutečně ovlivňujete vy svou (ne)schopností a ne tyto nedostatky.

Příběh mě dokázal zaujmout, byl rozhodně poutavý a motivující, často s neočekávanými zvraty, přesto i zde se našlo pár WTF momentů. Jason byl asi úplně retardovaný, jinak si jeho chování nedokážu vysvětlit. Proč skutečný vrah vtrhne do mafiánského sídla, které vystřílí a poté se snaží dona přesvědčit, že vrahem je jeho syn? A takových situací je tu zpětně víc.

I když jsem se v komentáři do hry docela opřel, rozhodně nemůžu říct, že bych si hraní neužil. Postavy jsou dost sympatické na to, abych si k nim vytvořil vztah a jejich osud mě zajímal. Na takovou Madison se navíc ještě hezky kouká. Hodnotím vysoko, protože mám zkrátka pro tyto příběhovky s důrazem na emoce slabost, přesto jsem však asi po těch letech čekání na PC verzi čekal trošku víc.