Mráz začal postupně polevovat své sevření po tom, co jsem svou karavanu zaštítěnou pod rudým praporcem vedl v putování podél řeky Ormsy do jižních krajů. Rozhodnut a odhodlaný, že vetkám do praporce druhou část mých hrdinských činů. Ne vždy to byly činy hrdinské a téměř nikdy se neobešly bez bolestného vybírání menšího zla. Na šlechetnost se ve válce o holé přežití nehraje a občasná morální pachuť z toho, co jste byli nuceni v dané situaci učinit, vám křivý ústa ještě za drahnou chvíli potom. Nuže… vítejte v druhém dějství.

Byl jsem převelice zvědavý, jak se tvůrcům podaří navázat na první díl, který je takový oťukávcí, a zda se jim podaří udržet vysoký standart kvality, který byl v předchozím díle nastaven. Skvělé jádro hry zůstalo a k mé radosti přibylo několik nenápadných, o to více promyšlených, možností a mechanik. Není jich moc, ale všechny mají svůj dokonalý, a především fungující, smysl.

První inovací jsou rozšířené možnosti tréninkového stanu. Nejen že můžete pořádat cvičné souboje, jako v předchozím díle, nyní i dostáváte možnost vytrénovat z vybraného počtu příslušníků klanu válečníky, což rozšiřuje taktické možnosti. Není ale dobré mít jen válečníky, jelikož spořádají více drahocenných zásob. Běžní příslušníci klanu navíc získávají pasivní schopnost hledání potravy, což je neocenitelné a několikrát zachránila můj klan od vyhladovění. Tato schopnost je založena na jednoduché kalkulaci – čím více máte příslušníků klanu, tím více zásob při putování získáváte. Proto je rozumné nechat počty soukmenovců/bojovníků vyvážené, abyste byli připraveni na každou eventualitu. Tréninkový stan nyní získává i svého trenéra, který má pro vás připravenou sérii výzev, která vás zaprvé lépe naučí taktice, zadruhé představí speciální schopnosti stávajících i nových hrdinů a především… jejich plnění přidává věhlas. A toho v této hře není NIKDY dost. Tréninkový stan tak dostává konečně smysl a já v něm trávil oproti prvnímu dějství dost času i při standardních trénincích.

Dalším, logicky očekávatelným přídavkem, jsou nové třídy bojovníků s novými unikátními schopnostmi a dokonce nové rasy. Jak přátelské i nepřátelské. Nebudu spoilerovat jaké, nechci vás o nic ochudit. Vrátím se však ještě k jedné nové třídě bojovníka, kterou jsem si nesmírně oblíbil a mám potřebu vypíchnout proč. Oním novým druhem bojovníka je válečný skald. Bral jsem ho téměř do každé bitvy. Byť toho moc nevydržel a jeho Oslavnou píseň (Inzultace je mnohem funkčnější) jsem krom tréninkové výzvy nikdy nevyužil. Proč je tedy tak výjimečný? Protože v bitvě znělým, starogermánským hlasem recituje úryvky jakýchsi chvástavých balad. Což nejen že přidává okolním spojencům odhodlanost, ale především je to tak kulervoucně podmanivé, že to v bojích dopovalo endorfinem i mě. Maličký detail, ale jak mistrovsky implementovaný! Neskutečně skvěle to do hry zapadá a propůjčuje jí to ducha.

Velmi jsem si oddechl, když jsem zjistil, že maximální úrovně hrdinů jsou nově posunuty až na úroveň deset oproti úrovni pět v předchozím díle. Máte tak neustále motivaci k tomu, abyste získávali co nejvíce věhlasu a s vašimi hrdiny co nejvíce trénovali. Ale banda vašich gerojů se povážlivě rozrůstá a tak není ve vašich silách je všechny vycvičit k dokonalosti. Musíte si tedy pečlivě, VELMI pečlivě vybírat, pro kterého svůj věhlas obětujete. Nároky na povýšení jsou krvavé. Musíte si totiž vždy nechávat nějakou rezervu na nákup zásob. Kdo už jste hráli předchozí díl, víte přesně co mám na mysli.

Protože přibyli noví nepřátelé, jste nuceni si osvojit i nové taktiky boje. V tomto díle jsem se už pochlapil a prošel ho celý na střední obtížnost. Nebylo to kvůli tomu, že by snad byl boj jednodušší. Bylo to zkrátka kvůli tomu, že jsem byl už tak dokonale sehraný se svými šampióny, že byly bitvy, byť těžké, opravdu uspokojivou činností… tedy až na bitvy závěrečné - tam už není tolerována sebemenší taktická chyba. Z mých lidí se od minula stali váleční veteráni, profesionálně se orientující ve svém krvavém řemeslu. Každý můj preferovaný hrdina měl v mém komandu svou roli. Jeden pokrýval druhého a poskládaní byli všichni tak, aby se naplno využila moje oblíbená taktika sevřeného šiku - něco na způsob útočné defenzivy. A situace, kdy jsem byl nucen hrát za jiné hrdiny, než které preferuji, pro mě nepředstavovala frustraci, ale skutečnou zkoušku mých nově osvojených schopností. A následné uspokojení, když jsem už téměř prohrnou bitvu obrátil ve svůj prospěch s využitím terénních překážek. To mě utvrdilo v tom, že má vítězství nebyla náhoda, ale že jsem bojovému systému hry zcela porozuměl, byť je ze začátku trochu komplikovaný. Není právě tohle TO, co na hrách všichni tolik milujeme a nemůžeme se toho nikdy dosyta nabažit? Ano, zde máte z vyhraného boje radost ze sebe samých a to hře dává další velké plus.

Nakonec k příběhu samotnému.

Byl to aspekt, na který jsem byl zvědavý ze všeho nejvíc. První dějství mě příběhově strašně bavilo. Co se nápadu i jeho podání týče. Překonal v tomto směru druhý díl ten předchozí? Bez okecávek ANO! Předčil ho dokonce o několik tříd. Příběh není jen „lepší“, on získává ještě větší narativní, uměleckou i lidskou hloubku. Čekal jsem vše, ale tohle ne. Byly okamžiky, kdy jsem se celý třásl při sledování toho, co se právě odehrává. Jindy jsem byl zase napnutý, jako struna, protože bylo avizováno, že se něco stane a budu koukat. V tom se zrcadlí téměř bezchybná dramaturgie. Vezměte si to: hra vám dost jasně naznačí, že se něco brzy stane a že máte být připraveni na cokoliv. Ale když se to nakonec opravdu stane, stejně koulíte očima, jako by vám nikdo nic neřekl. Jste jen doslova přimražení k monitoru a pouto mezi vámi a vašimi hrdiny je v oněch chvílích skoro hmatatelné. O své oblíbence jsem se nezřídka upřímně strachoval. Jestli tohle není ukázka dokonalého vystavění příběhu, co potom?

Závěr druhého dějství byl strhující i když se situace ještě více zamotala. Závěrečné boje byly pekelně těžké a morálních dilemat bylo tolik, že jsem ani nechtěl pokračovat dál, abych nemusel být ten zlý. Přesto jsem došel až na konec a mám nesmazatelnou vzpomínku na další hutný herní zážitek.

Na můj praporec byla vetkána druhá třetina příběhu a já se začínám dohadovat: jak bude znít příběh, vetkaný do jeho posledních volných míst?