Tak po hodně dlouho trvajícím sestupu k šílenství a přetrvávající chuti brutálním způsobem zamordovat na pozadí „podporující“ Auriel jsem to nakonec úspěšně dohrál. Zbývá mi vlastně už jen projít Tajemství entity, ale to si nechám na jindy. Teď si budu užívat nově nabyté svobody a půjdu konečně zkouknout všechno, co jsem kvůli zkaženým náladám a bolestem hlavy ze snahy získat kávový čas ve všech úrovních za poslední měsíc odložil.

Víte, hry, jejichž jediná snaha je přivést hráče bouchnout si naštvaně do stolu, vyloženě nesnáším. Ne snad protože by mi nešly, ale protože mi to přijde jako extrémně slabá herní náplň. Spoustu jiných her se snaží vytvořit komplikovaný příběh, zábavný gameplay, poutavý svět, nebo snad skličující atmosféru. Tenhle typ her však nemívá většinou nic. Vemte si Jump Kinga, sérii Five Nights at Freddy's, nebo třeba staršího Cat Maria. Každého baví dívat se na kompilace naštvaných lidí na YouTube, ale hrát to je ve skutečnosti hrozná otrava. Stačí se o milimetr netrefit, nebo si na jednu nečekanou překážku nevzpomenout, a už začínáte celý level odznova. Jediný důvod, proč je dohrát, je chlubilství achievementy, nebo prostě jen faktem, že „jste tu kravinu těžkou dohráli“. A to byl paradoxně i důvod, proč jsem Blackhole vůbec zapínal. Tyhle hry běžně odsuzuju, tak jsem si řekl, že by nemuselo být špatné to jednou zkusit na vlastní kůži.

Ze začátku mě hraní docela překvapilo. Úvodních pár levelů totiž nebylo vůbec špatných. Skoro jsem si až chvílemi říkal, jestli tu nemáme český Portal. Bavilo mě přicházet na způsob získání selfburnů, bavilo mě vytvářet taktiku na posbírání všech a bavilo mě i následné speedrunování levelu na coffee time. Sice tu taky máme skoro vždycky striktně jeden způsob, jak level vyřešit, a překážky jsou stavěné schválně tak, aby bránily kreativitě, ale zábavě to nijak neubíralo a „jo takhleee“ moment byl maximálně uspokojující.

Dlouho to však netrvalo a začaly se objevovat první vyžadovače přesnosti a dokonalého načasování. Výborným příkladem je skok v levelu 1x9, u kterého jsem poprvé zažil nudu při nekonečném zkoušení. Já se ani pořádně nezlobil, spíš jsem jen nechápal, koho sakra napadlo, že tohle bude dobrý nápad. Zlost přišla pořádně až v dalších řadách, když to samé opakovali pořád dokola. A tím nemyslím zdánlivě nemožné skoky vyžadující hodinářskou přesnost, ty byly špatné už na začátku. Mě štvalo, když opakovali k nezáživnosti zpočátku dobré mechaniky. Třeba takový odraz otočením gravitace po pádu nebo skok na gravitační plošinu otočenou o 90 ° se začaly nesmírně nadužívat a u některých levelů jsem se prostě podíval na překážku a hned jsem věděl, o co se mám snažit. A to přece není žádná zábava. Leveldesign je tedy ve výsledku asi nejslabší částí celé hry, což je škoda, protože je zároveň tou nejdůležitější. Abych však jen nepyskoval, pár levelů bylo povedených a pořád se tak občas něco našlo.

Příběh je. To je asi to nejhezčí, co se o něm dá říct. Nezaujme, nenudí, nenapíná, prostě se tak nějak vine hrou. Ani ten twist na konci pořádně nefunguje (Dvě umělé inteligence se jmény Auriel a Deuriel. Nikdo neví, kdo Deuriel je a kam se poděla, Auriel nad tím nahlas přemýšlí. Hmmm, kdo by to tak mohl být. :D) a konec nemá žádnou emoční váhu - opravdu jsme měli začít nosiče a Auriel nadšeně shipovat, nebo to byl jen vtip? Já si fakt nejsem jistý. Postavy jsou jen nástroje na vtipy a hlášky a nic se s nimi pořádně nedělá, dokonce i když se to přímo nabízí - vztah Nejfaka a Auriel. Nevím ani pořádně, co má plynout z konce. Přijde mi to trochu na škodu, protože nápad se zavíráním černých děr a skryté civilizace uvnitř je boží a má strašně moc potenciálu.

Grafická stylizace je moc hezká a hudba na pozadí hře dodává šťávu a pocit mysterióznosti. Škoda jen, že nejsou dotažené. S faktem, že se jedná o 2D plošinovku, si jednu dobu hra dost pěkně pohrávala („JSME VE VIDEOHŘE!“), jenom to ne vždy dává smysl (hlavně v DLC se na to jaksi zapomene). No a soundtracku mohlo být mnohem víc. Složené skladby levely krásně podkreslují, jen se v dané oblasti rychle začnou opakovat. Anebo pak můžu vypíchnout finální level, který potenciální epický pocit dodaný hlavním hudebním tématem podryje neustálým umíráním. Dabing mi obecně příliš nesedl, ale stejně jsem hru nechal v češtině. Většinu dabujících YouTuberů si ještě pamatuju a vidět je s jinými hlasy by bylo snad ještě divnější než slyšet neprofesionálně namluvenou totální spisovnost. Ona ta nesmělost ostatně má taky něco do sebe.

Když bych to měl nějak shrnout, jsem ohledně Blackhole strašně rozpolcený. Na jednu stranu se kvůli zbytečné délce začne opakovat, nepracuje moc s nápaditým námětem a hrozně často od příjemného leveldesignu sklouzává k prosté nasíračce. Na tu druhou jsem nezačínal hrát s očekáváním mistrovského kousku a na nasírací části jsem byl předem připravený. Vlastně, když bych zohlednil, že jsem to začínal hrát právě kvůli ragequit pověsti, jsem si až příliš často říkal, jak dobrá hra by to mohla být. A na achievementy z něj jsem hrdý dost, takže si nemůžu ani tolik stěžovat. Příště ale už žádnou nasíračku zapínat (ani kupovat) radši nebudu. A to platí i o případném pokračování. Mám jen jedny nervy a nekonečné opakování testuje jejich výdrž, ať už je hra jakákoliv.

P.S: Velké díky Pr4skyrovi09 a jeho průchodu, na který tu i párkrát odkazuju, bez něj bych ty coffee timey v životě nedal. :D