Tahové strategie hraji zřídka kdy, ale z toho mála, co mám za sebou, svou kvalitou jasně vyčnívá Disciples II: Dark Prophecy. Když se mi podařilo sehnat krabicovou verzi prvního dílu, bylo jasné po čem sáhnu, až někdy zase dostanu chuť na tahovku. Po dokončení instalace z CD se mě instalátor zeptal, zda nechci spustit preview video a prohlédnout si obrázky z druhého dílu, tak jsem to zkusil a překvapivě video šlo, ale u obrázků vyskočila chybová hláška. Čekal jsem to spíše obráceně.

Disciples: Sacred Lands je v podstatě osekanější verze dvojky. Nejvíce viditelným rozdílem je beze sporu grafická stránka hry, ale tu většinou příliš neřeším, pokud mě vyloženě neodpuzuje od hraní. Důležitější jsou pro mě jiné aspekty, jako je menší počet kapitol, omezený počet předmětů, které mohou nést velitelé nebo menší variabilita úkolů.

Hrál jsem za své oblíbené Zástupy nemrtvých, a přesto, že každá kampaň zahrnuje pouze čtyři kapitoly, dokončení mi trvalo celkem dlouho. To je dáno nejspíše tím, že musím prozkoumat každý kout, abych získal co nejvíce zkušenostních bodů a hlavně abych náhodou nepřišel o nějaký cenný předmět. Nejdelší mi přišla druhá kapitola, v níž jsem se jako v jediné dostal přes sto tahů, ale nejtěžší byla až ta poslední. Příběh není nijak zvlášť zajímavý, ale první Disciples stojí hlavně na návykové hratelnosti.

Co jsem koukal na průchody hrou za další frakce, tak úkoly jsou v podstatě stejné, kdy jde o to někoho zabít, dobýt zříceninu, pokrýt 70% mapy nebo dobýt určité město. Při kompletním průzkumu mapy se splní v podstatě samy, a tak jediný důvod, proč zkoušet další frakce, je podle mě hlavně kvůli vyzkoušení odlišných jednotek.

Zajímavé bylo, že mimo pár jednotek, které byly na mapách neutrální, jsem se jako se soupeřem nesetkal s Legií zatracených. Asi vývojáři nechtěli na hráče nasadit tři soupeře najednou. K jedničce se už s největší pravděpodobností vracet nebudu, protože téměř dokonalá dvojka je daleko vypiplanější, přesto však stojí minimálně za vyzkoušení.