Druhý díl Dungeon Mastera toužebně vyhlíželi všichni milovníci RPG. Dočkali se příliš pozdě. V ten samý rok vyšla Arena The Elder Scrolls a System Shock, stavící na principech Ultimy Underworld. Jejich úspěch ukázal, že budoucnost dungeonů vypadá takto. Pokračování legendární hry proto působilo téměř zastarale.
Druhý díl stojí na mechanikách známých z dobrodružství v Chaosově bludišti. Vývojáři sem tam něco upravili a přidali pár nových nápadů. Evoluce se povedla tak napůl. Na první diskutabilní změnu jsem narazil hned v počáteční místnosti. Torham Zed je pevnou součástí party a při oživování ostatních postav chybí volba reincarnation. Hrdinové tedy nezačínají na nule a jejich jména se nedají změnit. Bojoval jsem s tím co to šlo, ale stejně jsem měl celou dobu pocit, že pokračuji v rozehrané hře někoho jiného. Dungeon Master II je docela krátký, a to iluzi o chybějícím začátku jen podporuje. Kdyby k úvodnímu dungeonu přibylo i pár podzemních pater, během nichž by se parta zelenáčů vyšvihla na použitelnou úroveň, vůbec bych se nezlobil a i dojem z výstupu na denní světlo by byl působivější.
Umístění příběhu na zemský povrch je naopak jedna z povedených novinek. Okamžitě po otevření dveří na mě dýchla hutná atmosféra typická pro první i druhý díl. Z neustále zatažené oblohy se valí proudy deště a z šedých mraků občas sjede blesk. Když se počasí umoudří, vypadá okolí téměř mírumilovně což ostře kontrastuje se smrtonosností nepřátel. Průzkum krajiny není žádná selanka. Obtížnost bojů je vcelku vysoká a ještě umocněná rychlým respawnem. Sotva jsem vyhladil obyvatele jednoho z paloučků, už se na mě vrhla nová várka. DM II je hektická hra. V přírodě se to projevuje neustálým doplňováním potvor, a v pevnosti nutností pobíhat sem a tam při zoufalé snaze obskakovat různá zařízení. Závěrečný souboj tento přístup vyhrotil ad absurdum.
Bitvy s nepřáteli neslouží jen jako zdroj expů a jídla. Součástí hry jsou obchodníci, prodávající potřebné vybavení a vykupující to přebytečné. Kromě klíčů a ještě pár výjimek není ve hře nic, co by se dalo nalézt a zároveň se nedalo koupit. Peníze se objevují ve třech variantách mincí a ve třech variantách drahokamů, které jsou vzájemně směnitelné. Za stejk z obrněného rohatého zvířete jsem dostal tuším tři stříbrné a dva měďáky. Když jsem zatoužil po krásném ohnivém brnění, musel jsem těchto agresivních čtvernožců vybít slušné stádo. Směnný obchod bohužel nefunguje, takže jídlo je nutné prodat v hospodě, posbírat měďáky a utíkat ke kováři, který je vymění za meč. Každá mince váží deset deka a po větších prodejích jsem proto tahal peněženku těžkou jako pytel cementu. Když jsem získal přístup k potenciálně nekonečné zásobě seker, proces se výrazně zrychlil.
Krajina okolo Skullkeepu není pro slabochy, ale průzkum je vcelku přímočarý. Je nutné najít několik klíčů oblastí a v nich čtyři klíče od pevnosti. Ta pravá výzva začíná vevnitř. Domov hlavního záporáka je plný pastí, složitých strojů a místností zamořených nepřáteli. Bohužel většina hádanek postrádá eleganci poklidného myšlenkového cvičení z Dungeon Mastera I a každá chyba je okamžitě potrestána. Zvlášť oblíbené jsou létající firebally, schopné vyhladit partu na jednu ránu. Na některých místech jsem mnohokrát nahrával, než jsem přišel na funkční postup. Jiná řešení jsou naopak viditelná na první pohled, ale obtížná na provedení. Puzzly využívají nové mechaniky, takže zkušenosti z prvního dílu ne vždy pomáhají a někdy jsou dokonce na škodu. Občas je nutné konzultovat situaci s magickou mapou. Ta je k dispozici v několika podobách; čím pokročilejší, tím užitečnější.
Dungeon Master II existuje i v upravené variantě z kolekce Return to Chaos. Vyzkoušel jsem obě verze a těžko říct která je lepší. Return to Chaos běží na modifikovaném enginu prvního Dungeon Mastera, takže je ochuzený o několik mechanik. Postavy bojují jednou rukou, grafika je trochu osekaná a ovládání občas těžkopádné. Respawn je zpomalen z nelidsky vysoké frekvence jen do otravné. Nepřátelé jsou sice hloupí, ale nebezpečnější. Podle ohlasů ostatních se zdá, že část ve Skullkeepu není tak zběsilá a hra je celkově pomalejší, i když pořád zbytečně rychlá.
Dungeon Master II se často uvádí jako příklad perfektního dungeonu. Při pohledu zpátky se ovšem neubráním jistému zklamání. Hra vypadá, jako kdyby vyšla ve spěchu, neodladěná a ještě z ní kus chyběl. Geniální mechaniky, úžasná atmosféra a hudba, skvěle dokreslující pocit z pošmourného, děsivě nebezpečného světa naštěstí spolehlivě zakryly většinu chyb a ty zbylé učinily snesitelnými.
Druhý díl stojí na mechanikách známých z dobrodružství v Chaosově bludišti. Vývojáři sem tam něco upravili a přidali pár nových nápadů. Evoluce se povedla tak napůl. Na první diskutabilní změnu jsem narazil hned v počáteční místnosti. Torham Zed je pevnou součástí party a při oživování ostatních postav chybí volba reincarnation. Hrdinové tedy nezačínají na nule a jejich jména se nedají změnit. Bojoval jsem s tím co to šlo, ale stejně jsem měl celou dobu pocit, že pokračuji v rozehrané hře někoho jiného. Dungeon Master II je docela krátký, a to iluzi o chybějícím začátku jen podporuje. Kdyby k úvodnímu dungeonu přibylo i pár podzemních pater, během nichž by se parta zelenáčů vyšvihla na použitelnou úroveň, vůbec bych se nezlobil a i dojem z výstupu na denní světlo by byl působivější.
Umístění příběhu na zemský povrch je naopak jedna z povedených novinek. Okamžitě po otevření dveří na mě dýchla hutná atmosféra typická pro první i druhý díl. Z neustále zatažené oblohy se valí proudy deště a z šedých mraků občas sjede blesk. Když se počasí umoudří, vypadá okolí téměř mírumilovně což ostře kontrastuje se smrtonosností nepřátel. Průzkum krajiny není žádná selanka. Obtížnost bojů je vcelku vysoká a ještě umocněná rychlým respawnem. Sotva jsem vyhladil obyvatele jednoho z paloučků, už se na mě vrhla nová várka. DM II je hektická hra. V přírodě se to projevuje neustálým doplňováním potvor, a v pevnosti nutností pobíhat sem a tam při zoufalé snaze obskakovat různá zařízení. Závěrečný souboj tento přístup vyhrotil ad absurdum.
Bitvy s nepřáteli neslouží jen jako zdroj expů a jídla. Součástí hry jsou obchodníci, prodávající potřebné vybavení a vykupující to přebytečné. Kromě klíčů a ještě pár výjimek není ve hře nic, co by se dalo nalézt a zároveň se nedalo koupit. Peníze se objevují ve třech variantách mincí a ve třech variantách drahokamů, které jsou vzájemně směnitelné. Za stejk z obrněného rohatého zvířete jsem dostal tuším tři stříbrné a dva měďáky. Když jsem zatoužil po krásném ohnivém brnění, musel jsem těchto agresivních čtvernožců vybít slušné stádo. Směnný obchod bohužel nefunguje, takže jídlo je nutné prodat v hospodě, posbírat měďáky a utíkat ke kováři, který je vymění za meč. Každá mince váží deset deka a po větších prodejích jsem proto tahal peněženku těžkou jako pytel cementu. Když jsem získal přístup k potenciálně nekonečné zásobě seker, proces se výrazně zrychlil.
Krajina okolo Skullkeepu není pro slabochy, ale průzkum je vcelku přímočarý. Je nutné najít několik klíčů oblastí a v nich čtyři klíče od pevnosti. Ta pravá výzva začíná vevnitř. Domov hlavního záporáka je plný pastí, složitých strojů a místností zamořených nepřáteli. Bohužel většina hádanek postrádá eleganci poklidného myšlenkového cvičení z Dungeon Mastera I a každá chyba je okamžitě potrestána. Zvlášť oblíbené jsou létající firebally, schopné vyhladit partu na jednu ránu. Na některých místech jsem mnohokrát nahrával, než jsem přišel na funkční postup. Jiná řešení jsou naopak viditelná na první pohled, ale obtížná na provedení. Puzzly využívají nové mechaniky, takže zkušenosti z prvního dílu ne vždy pomáhají a někdy jsou dokonce na škodu. Občas je nutné konzultovat situaci s magickou mapou. Ta je k dispozici v několika podobách; čím pokročilejší, tím užitečnější.
Dungeon Master II existuje i v upravené variantě z kolekce Return to Chaos. Vyzkoušel jsem obě verze a těžko říct která je lepší. Return to Chaos běží na modifikovaném enginu prvního Dungeon Mastera, takže je ochuzený o několik mechanik. Postavy bojují jednou rukou, grafika je trochu osekaná a ovládání občas těžkopádné. Respawn je zpomalen z nelidsky vysoké frekvence jen do otravné. Nepřátelé jsou sice hloupí, ale nebezpečnější. Podle ohlasů ostatních se zdá, že část ve Skullkeepu není tak zběsilá a hra je celkově pomalejší, i když pořád zbytečně rychlá.
Dungeon Master II se často uvádí jako příklad perfektního dungeonu. Při pohledu zpátky se ovšem neubráním jistému zklamání. Hra vypadá, jako kdyby vyšla ve spěchu, neodladěná a ještě z ní kus chyběl. Geniální mechaniky, úžasná atmosféra a hudba, skvěle dokreslující pocit z pošmourného, děsivě nebezpečného světa naštěstí spolehlivě zakryly většinu chyb a ty zbylé učinily snesitelnými.
Sigil II
Pro: skvělé mechaniky z DM 1, hudba, atmosféra, grafika, originální prostředí Skullkeepu
Proti: krátkost hry, příliš rychlý respawn, závěrečný souboj, časté úmrtí při řešení puzzlů