Před dvěma roky při prvním průchodu všemi hrami ze světa Half-Life mě Black Mesa uchvátila. Hráči nabízela nejen vcelku věrný převod původní jedničky, ale zároveň i přidávala a upravovala. Slupl jsem ji jako malinu, bral jsem ji jako tu lepší verzi a na Xen jsem se začal nedočkavě těšit spolu s ostatními členy komunity. A když v prosinci loňského roku konečně vyšel, okamžitě jsem stahoval, při nejbližší příležitosti spustil a dohrál celou hru od začátku až do úplného konce znovu.

Původních 14 levelů jsem si opět neskutečně užil. Je to stále paráda jak graficky, tak hratelnostně. Všechno přidané má svůj účel a změny skutečně hru vylepšují. Zvlášť potěší zvýšená umělá inteligence stráží, ohromné množství profesionálně namluvených hlášek a prodloužení Surface Tension. Naopak za malé mínus považuji zbytečně pozměněnou vodní část Lambda Core, kde mi trvalo trochu déle se vyznat, ale nakonec jsem cestu dál našel.

No a pak přišel Xen. V úvodních momentech jsem se tvářil asi jako malá holka, co poprvé vidí svůj idol. Opravdu nádherně vymodelované prostředí s krásným soundtrackem v pozadí mi vyrazilo dech, i když jsem začátek už dávno viděl v trailerech a ukázkách gameplaye. První asi půlhodinu hraní jsem si skutečně užíval a říkal jsem si, je to tam. Skákání double jumpem někdy fungovalo, někdy ne, ale to mi nevadilo. Hádanky se opakovaly, mně to ale stále nevadilo. Kochal jsem se jak už dlouho ne. A potom se to začalo lámat.

Prostředí se sice pořád lišilo a kochat jsem se mohl i nadále, já si však začal všímat gameplayových nedokonalostí. Moc tomu nepomáhalo čím dál častější ztrácení se v mapách obřího rozměru a z toho plynoucí problémy nalézt cestu dál. Vyskytuje se tu pár skvělých nových typů nepřátel, avšak ty spolehlivě vyvažuje hodně otravný bullsquid číhající snad za každým rohem. Než ho stihnete zastřelit, párkrát vás nahodí kyselinou. A když je jich několik vedle sebe, dohání hráče k šílenství.

Gonarch se přežít dala, ale nijak zvlášť nadšený jsem z ní taky nebyl. Do každého střetu vývojáři naházeli tunu raket, abyste náhodou nepřišli o nějakou munici. A když nebojujete, řešíte repetetivní hádanky. Nejhorší na tom jsou ty tuny headcrabů, co spadnou při každém zničení nějaké sítě. Mimochodem, taky vám u sítí design a po nich vzniklé díry až podezřele připomínaly Skyrim?

Po Gonarch se však k mému překvapení opět stouplo nahoru. Město vortigauntů bylo přímo fantastické a i jezdící pásy v továrně jsem si docela užil, když pominu občasný pád z úzkých okrajů. Ani finální výtah nebyl zlý a controlleři se štíty byly parádní přípravou hráče na upravený konec, a to Nihilantha. Od něj jsem už věděl co očekávat, konec jsem už z nedočkavosti zhlédl na netu. A i zde na mě čekal šok, nemůžu být ani nijak zvlášť zklamaný. Bossfight je sice kompletně předělaný, a to ani nepříliš originálně, ale narozdíl od Gonarch zábavně. Vyhýbat se megalomanským útokům je fuška a unloadovačka po zničení štítu je poměrně uspokojující. Luxusně předělaný G-Man tomu dodává konečnou tečku.

Co tedy říct na závěr? Black Mesa i se Xenem považuji za vcelku povedenou hru občas dojíždějící na svou délku a jsem nakonec i rád, že ji vývojáři dotáhli do konce. Stojí za zahrání coby samostatný počin, ale rozhodně bych ji nenahrazoval za původní Half-Life jako první hru, kterou ze světa budete hrát.