Serious Sama dobře vystihuje tajná úroveň u vodopádů a skalních masivů. Jakmile se hráč pohne a kousek popojde, začne souboj s nabíhajícími nepřáteli. Mezi jednotlivými skalisky jsou dřevěné lávky, po nichž to může Sam projít na druhou stranu. A vrátit se zpět samozřejmě již nejde. Do zmíněné tajné lokace se dá dostat zhoupnutím a odjištěním jedné z kývajících se dřevěných plošin. Vlastně je to obyčejná houpačka. Ve správné pozici na ni skočit a nespadnout do vody, to byl poměrně kumšt. A podobné vychytávky najdeme napříč celou hrou, mění se jen ráz daných úrovní a jejich stavba. Obecně ta interiérová, či jakákoli se stavbami, hýří lepším dojmem, než základní kopce a kaňony. Tam tak nějak nastává ten pocit, jací neřádi na mě zrovna půjdou, zda dobře uhnu a zbude mi nějaký náboj do zbraně.
Obtížností je pět. Jsou vhodně rozložené a počítají s tím, jak je kdo zkušený s hraním FPS. Při pečlivě vybrané volbě to zhruba odpovídá mému umu, ačkoli nehraji vše na ty nejvyšší stupně, co by zcela jistě pozdrželo můj zážitek ze hry. Možná jej i negativně ovlivnilo. Ale jdou-li přívaly zástupů monster čím kropit, nebráním se ani jejich extrémně velkému počtu. Normal tak na třetí slot z pěti sedí dokonale. Výdrž bossů a tužších potvor nedá moc práce, i na větší vzdálenost se dají zlikvidovat snadno. Pomoci si lze i dobře zvolenými monitory, herními periferiemi a nastavením. Ve víru akce je problém měnit zbraně, je-li nedostatek střeliva, proto se dá četně využívat všelijakých triků v mapě, ustupovat dozadu, kde to lze, někam výše vyskočit, neplánovaně jít do sofistikovaných secretů a pohodlně je v klidu čistit odtud.
Přepínání gravitace v jednom z nejimpozantnějších secretů, nacházejícím se v úrovni Karnak, považuji za stěžejní věc, jíž Croteam přinesl svěží vítr do žánru FPS. Kousek od startu se hráč ponoří do vody v bazénu, v jehož středu je vysoký sloup, tam podplave menším otvorem. Cesta ho zavede několika tunely. Až se vynoří z vody a může s přepínačem pozměňovat úroveň gravitačního působení. Celá oblast se otočí vzhůru nohama, ale vypadá to víceméně neměně, až na to, že jen tím otočením na strop lze sebrat přítomné předměty. Tady je zároveň moc pěkné pozorování i zbytku místnosti, všeho, co v ní je. Aby se dalo do popisované tajné skrýše dostat, předcházelo tomu aktivování dvou spínačů na zdi. Těch si všimne určitě vícero lidí. Jakmile je rébus vyřešen, doprovází to i charakteristický text a zvuk. Jo, už jen kvůli uvedenému je hra fakt lahůdka. Nalezeny i ty menší rampy v secretech, co vedou výše.
Serious Sam Classic již mám kompletní. Je potěšující, že u řady starých her došlo k jejich elektronickému zmrtvýchvstání, protože se tím jen udržuje ten kult neutichající výjimečnosti, která je v nich již od dob vzniku. A jak doba plyne, na vše sedá prach, vzpomínky a touhy člověka se stávají mlhou, co se rozplyne pokaždé, jakmile ty hry jsou zase zapnuty, aby se dalo přesvědčit o jejich oprávněné genialitě, obsažené grafice a spoustě dalších věcí. V základu OpenGL a Direct 3D ovládač, v retail verzi z roku 2010, umožňující vybrat FullHD a vyšší rozlišení. Subjektivně ale musím říct, že OpenGL uhranul mému zraku přeci jen více, než je tomu u druhého zmíněného grafického rendereru. Nešlo mi k mému zklamání v tom hezčím režimu nastavit rozlišení 2560x1440, tudíž uplatněn Direct 3D. Ostrost textur je také patrná.
FPS žánr je náročný na obsaženou exploraci a práci s vyvíjenými enginy, do nichž musí vývojáři zahrnout spoustu vlivů, co simulují námi vnímaný dojem reality. Když se jde po pevném povrchu, nepředstavuje to ještě takovou potíž, stejně jako hráčem viděná perspektiva z daného úhlu, ale při docílení nepravděpodobných zákoutí mimo mapu, kde se hráč dostane pokročilými úkony svých a herních dovedností, to už zádrhel pořádný je. Deformovaný obraz, nekonečné dálavy mapy, problikávající objekty, obejití náročného skriptu, co spustí extrémní přísun kostlivců. A to skrze dvě hopsací rampy, tedy za předpokladu, že je někdo objeví a usnadní si jimi průchod inkriminovanou částí. A to nemluvím o tom, že se poblíž nachází i past s bodáky, přes níž se též dá vrátit zpět a být tak ideálně chráněný před stádem rozzuřených býků. Právě ti disponují onou možností, že umí hráče vymrštit do obrovské výšky.
Obtížností je pět. Jsou vhodně rozložené a počítají s tím, jak je kdo zkušený s hraním FPS. Při pečlivě vybrané volbě to zhruba odpovídá mému umu, ačkoli nehraji vše na ty nejvyšší stupně, co by zcela jistě pozdrželo můj zážitek ze hry. Možná jej i negativně ovlivnilo. Ale jdou-li přívaly zástupů monster čím kropit, nebráním se ani jejich extrémně velkému počtu. Normal tak na třetí slot z pěti sedí dokonale. Výdrž bossů a tužších potvor nedá moc práce, i na větší vzdálenost se dají zlikvidovat snadno. Pomoci si lze i dobře zvolenými monitory, herními periferiemi a nastavením. Ve víru akce je problém měnit zbraně, je-li nedostatek střeliva, proto se dá četně využívat všelijakých triků v mapě, ustupovat dozadu, kde to lze, někam výše vyskočit, neplánovaně jít do sofistikovaných secretů a pohodlně je v klidu čistit odtud.
Přepínání gravitace v jednom z nejimpozantnějších secretů, nacházejícím se v úrovni Karnak, považuji za stěžejní věc, jíž Croteam přinesl svěží vítr do žánru FPS. Kousek od startu se hráč ponoří do vody v bazénu, v jehož středu je vysoký sloup, tam podplave menším otvorem. Cesta ho zavede několika tunely. Až se vynoří z vody a může s přepínačem pozměňovat úroveň gravitačního působení. Celá oblast se otočí vzhůru nohama, ale vypadá to víceméně neměně, až na to, že jen tím otočením na strop lze sebrat přítomné předměty. Tady je zároveň moc pěkné pozorování i zbytku místnosti, všeho, co v ní je. Aby se dalo do popisované tajné skrýše dostat, předcházelo tomu aktivování dvou spínačů na zdi. Těch si všimne určitě vícero lidí. Jakmile je rébus vyřešen, doprovází to i charakteristický text a zvuk. Jo, už jen kvůli uvedenému je hra fakt lahůdka. Nalezeny i ty menší rampy v secretech, co vedou výše.
Serious Sam Classic již mám kompletní. Je potěšující, že u řady starých her došlo k jejich elektronickému zmrtvýchvstání, protože se tím jen udržuje ten kult neutichající výjimečnosti, která je v nich již od dob vzniku. A jak doba plyne, na vše sedá prach, vzpomínky a touhy člověka se stávají mlhou, co se rozplyne pokaždé, jakmile ty hry jsou zase zapnuty, aby se dalo přesvědčit o jejich oprávněné genialitě, obsažené grafice a spoustě dalších věcí. V základu OpenGL a Direct 3D ovládač, v retail verzi z roku 2010, umožňující vybrat FullHD a vyšší rozlišení. Subjektivně ale musím říct, že OpenGL uhranul mému zraku přeci jen více, než je tomu u druhého zmíněného grafického rendereru. Nešlo mi k mému zklamání v tom hezčím režimu nastavit rozlišení 2560x1440, tudíž uplatněn Direct 3D. Ostrost textur je také patrná.
FPS žánr je náročný na obsaženou exploraci a práci s vyvíjenými enginy, do nichž musí vývojáři zahrnout spoustu vlivů, co simulují námi vnímaný dojem reality. Když se jde po pevném povrchu, nepředstavuje to ještě takovou potíž, stejně jako hráčem viděná perspektiva z daného úhlu, ale při docílení nepravděpodobných zákoutí mimo mapu, kde se hráč dostane pokročilými úkony svých a herních dovedností, to už zádrhel pořádný je. Deformovaný obraz, nekonečné dálavy mapy, problikávající objekty, obejití náročného skriptu, co spustí extrémní přísun kostlivců. A to skrze dvě hopsací rampy, tedy za předpokladu, že je někdo objeví a usnadní si jimi průchod inkriminovanou částí. A to nemluvím o tom, že se poblíž nachází i past s bodáky, přes níž se též dá vrátit zpět a být tak ideálně chráněný před stádem rozzuřených býků. Právě ti disponují onou možností, že umí hráče vymrštit do obrovské výšky.
FlatOut: Ultimate Carnage