To je teda psýcha!

Už první kroky ve hře dávají vědět, že na tuhle hru je dobré se předem naladit. Nebo spíš připravit. Začátek v sanatoriu znamená probuzení se v příšerné díře plné totálních bláznů odsouzených k dokončení své destrukce. Do toho mám problém s pohybem, na ovládání si musím zvykat a Max je mi nesympatický. Nelíbí se mi ten jeho ulíznutý dlouhý culík na peroxidových vlasech, co za ním vlaje. Teprve po chvíli mi to dojde: houby culík, ten chlápek má celou hlavu v obinadlech a vlaje za ním kus fáče. Hned k němu cítím větší sympatie, což mě vnitřně poněkud zneklidňuje.

Příběh se zápletka cestování svou myslí v psycho prostředí v kombinaci s grafickým zpracováním dělají ze Sanitaria jedinečnou hru. Každá kapitola je jinak zajímavá, žádná pasáž hry kvalitativně výrazněji nezaostává za celkem a hra si drží vysokou úroveň od začátku do konce. Střídání herních postav hru ještě víc ozvláštňuje, nicméně mi úplně nesedlo, nejvíc jsem si užíval kapitoly s Maxem a hned ta druhá s vesničkou dětí pro mě představuje vrchol hry. Děsivou atmosféru výborně doplňují Maxovi záblesky vzpomínek ve formě videí následující po dokončení jednotlivých kapitol, které fungují jako světýlko na konci tunelu a citlivým odkrýváním příběhu ukazují, že ve hře nejde jen o přehlídku bláznovství rozličného druhu.