Hned moje první rozhodnutí v Pre-Sequelu bylo to vůbec nejlepší. Hrát za otravného robůtka Claptrapa. Řeči, kterými provázel celou hru mě nejednou rozesmáli a i jeho schopnosti jsou správně přiblblé. Může se zneviditelnit, přivolat miniona, maniakálně vraždit mečem nebo se třeba změnit v pirátskou loď. O to zajímavější je, že se konkrétní přeměna se vždycky vybere náhodně, takže o překvapení nikdy není nouze.

Celá série sází na humor a tady tomu není jinak. Hlavně vedlejší questy mi utkvěli v paměti. Proklepnutí (doslova) nápadníků nepříliš krásné zdravotní sestry či pomoc při vztyčení vlajky salutujícímu kosmonautovy podepřením zdvižené ruky koštětem a nejeden další podivný příběh tvoří hlavní důvod prohraní.

Ve svém jádru jsou jinak Borderlands tou nejtupější střílečkou. Přijdete někam a střílíte spawnující se nepřátele. V několika posledních levelech už toho bylo opravdu dost a chodby poseté portály pro přísun stále nové havěti mi solidně lezly krkem. Hru ale zachraňuje ohromující množství zbraní, kdy jsem za celý průchod nenašel dvě stejné. Stejně tak pomáhá k zábavě multiplayer, protože víc lidí znamená větší chaos a o to jde především.

Kritizovat by se dalo i několik dalších věcí. Vcelku malé množství druhů nepřátel. Nijak ohromná rozloha světa i, na můj vkus, malý počet originálních bossů. Celkově vzato se tak jedná o ten druh hry, který bez problému uspokojí svou cílovku, zatímco my ostatní si tuhle cestu dáme maximálně jednou.