Journey byl titul, který mě svého času ohromil. A to nejen překrásným audiovizuálem, ale taky duchovně-fantastickým příběhem, který do her přinesl zase trochu něco nového. Abzu jde už od prvních chvil viditelně ve šlépějích svého předchůdce, ale přesto přináší zase trochu odlišný zážitek.
Je to především dechberoucí podmořský svět, který mě ohromil hned v prvních minutách. A samozřejmě také hudební magie Austina Wintoryho. S držkou dokořan jsem byl donucen vstát z gauče, vohulit volume doprava, čapnout židlu a dřepnout si 2 metry před obrazovku. A takhle to vydržet až do konce. A stálo to za to.
Vypadá to fakt skvěle. Na screenech to paradoxně není vidět, ale v pohybu, na velké obrazovce a s kvalitním ozvučením je to jedná velká vícesmyslová kochačka. Po obrazovce se míhají stovky rybek, do toho se vlní řasy, poletují bublinky, Až jsem se načápnul, že vlastně jen tak bezcílně plávu a plávu a jediným mým cílem je čumenda po okolí...
Dávkování klidných a intenzivních pasáží je podobné tomu z Journey - snad až na poslední třetinu hry, kde se mi zdálo, že hra trochu zbytečně zpomalila. Také jsem si v téhle fázi čím dál tím více všímal opakujících se herních mechanismů, což je při 2,5hodinové délce trochu škoda. Ale o tom Abzu není. Abzu je o zážitku. O vizuálu. O hudbě. O celkové umělecké stránce. Velice tu záleží, jak tohle cílový hráč vnímá a hlavně, jestli tohle od Abzu čeká a chce. Pokud chce hrát hru, tak ano, je tu nějaká explorace, nějaké náznaky hádanek, dokonce i nějaké collectibles, ale to vše je především podřízeno uměleckému zážitku ždímajícímu emoce. A že mi v některých dechberoucích momentech v kombinaci s velmi krásnou a intenzivní hudbou vhrkly až slzy do očí (velryby jednoznačně).
A že tu není příběh? Hah, tady toho (a kvalitního) příběhu je naopak tolik jako málokde. Jenže podobně jako v Journey je velmi nejasný a řada věcí je hráči podávána nepřímo, v náznacích. A v tom je to kouzlo. Každý si jeho význam může interpretovat po svém (a že si ho někteří skutečně interpretují po svém) a co je důležité, že hráči, pokud nad ním alespoň trochu přemýšlí, v hlavě zůstane. Osobně mě tahle míra abstrakce bavila, stejně jako celková mysteriozní atmosféra, která celou zápletku zahaluje.
Nebudu skrývat nadšení. Abzu jsem si užil a ačkoli Journey v mých očích nepřekonal, vidím v něm rovnocenného duchovního nástupce. A hlavně - je to titul, který mi připomněl, proč vlastně rád hraju hry.
Je to především dechberoucí podmořský svět, který mě ohromil hned v prvních minutách. A samozřejmě také hudební magie Austina Wintoryho. S držkou dokořan jsem byl donucen vstát z gauče, vohulit volume doprava, čapnout židlu a dřepnout si 2 metry před obrazovku. A takhle to vydržet až do konce. A stálo to za to.
Vypadá to fakt skvěle. Na screenech to paradoxně není vidět, ale v pohybu, na velké obrazovce a s kvalitním ozvučením je to jedná velká vícesmyslová kochačka. Po obrazovce se míhají stovky rybek, do toho se vlní řasy, poletují bublinky, Až jsem se načápnul, že vlastně jen tak bezcílně plávu a plávu a jediným mým cílem je čumenda po okolí...
Dávkování klidných a intenzivních pasáží je podobné tomu z Journey - snad až na poslední třetinu hry, kde se mi zdálo, že hra trochu zbytečně zpomalila. Také jsem si v téhle fázi čím dál tím více všímal opakujících se herních mechanismů, což je při 2,5hodinové délce trochu škoda. Ale o tom Abzu není. Abzu je o zážitku. O vizuálu. O hudbě. O celkové umělecké stránce. Velice tu záleží, jak tohle cílový hráč vnímá a hlavně, jestli tohle od Abzu čeká a chce. Pokud chce hrát hru, tak ano, je tu nějaká explorace, nějaké náznaky hádanek, dokonce i nějaké collectibles, ale to vše je především podřízeno uměleckému zážitku ždímajícímu emoce. A že mi v některých dechberoucích momentech v kombinaci s velmi krásnou a intenzivní hudbou vhrkly až slzy do očí (velryby jednoznačně).
A že tu není příběh? Hah, tady toho (a kvalitního) příběhu je naopak tolik jako málokde. Jenže podobně jako v Journey je velmi nejasný a řada věcí je hráči podávána nepřímo, v náznacích. A v tom je to kouzlo. Každý si jeho význam může interpretovat po svém (a že si ho někteří skutečně interpretují po svém) a co je důležité, že hráči, pokud nad ním alespoň trochu přemýšlí, v hlavě zůstane. Osobně mě tahle míra abstrakce bavila, stejně jako celková mysteriozní atmosféra, která celou zápletku zahaluje.
Nebudu skrývat nadšení. Abzu jsem si užil a ačkoli Journey v mých očích nepřekonal, vidím v něm rovnocenného duchovního nástupce. A hlavně - je to titul, který mi připomněl, proč vlastně rád hraju hry.
Pro: celkový umělecký dojem - příběh, hudba, vizuál; pocit z pohybu a reakce prostředí na hráče
Proti: někomu by snad mohlo vadit, že se to vlastně moc nehraje