O zajímavé náhody není v životě nouze. Limbo a Inside - dvě hry, které mi byly v různou dobu doporučeny dvěma odlišnými lidmi. V prvním případě mi kadeřnice vychvalovala Limbo a trvala na tom, ať si to zahraji a nedávno se bývalý kolega u hraní deskovek zmínil, že si prostě musím zahrát Inside. Nikdy mi nikdo jiný přímo face to face nedoporučil konkrétní titul - o hrách se bavím málokdy. Tak až takové jméno ty hry mají. To k úvodu píšu proto, že i přes ona doporučení ve mě už Inside nedokázal navodit to, co se podařilo Limbu.

Limbo tu bylo dřív, bylo neotřelé a správně komorní. Kloučka mi tam bylo líto a možná právě proto, že už jsem byl nějak navnaděn na atmosféru, kterou se tvůrci zřejmě pokusí zopakovat, mi bylo i docela jedno, co se stane kloučkovi zdejšímu. Hádanky byly zajímavé, ale ke konci už jsem chtěl jen spíš vidět, jak to dopadne a jakákoliv složitější mechanika (vyžadující klony ) ve mě probudila takový ten závan mírné frustrace. Ke konci už jsem byl tak apatický k tomu, co se na obrazovce děje, že to nezachránil ani konec. Popravdě se mi nejvíc líbil začátek.

Děj si vysvětluji tak, že se jedná o metaforu na velké korporáty, které ždímou zaměstnance. Což je možná blbost, ale hlubší význam se mi v tom ani hledat nechce.

Třeba mi jednou někdo doporučí opět budoucí titul od Playdead. Bylo by to hezké a určitě bych si ho zase zahrál. Ale teď s odstupem času v Inside nevidím ty kvality o kterých se psalo v dny vydání. Kdežto Limbo mě před lety nadchlo hodně.