Jestli jsem si u nějakého žánru fakt myslel, že má aspoň jakýs takýs skill, tak to byly vždy FPS hry. Přeci jen léta praxe někde znát být musí. No, když pak člověk pustí starší kousek, jako je třeba Blood, tak zjistí, že to s tím skillem taková sláva asi nebude.
Myslel jsem si, že po takových letech (přeci jen dvacet let je dlouhá doba, kor v herním průmyslu), mě taková hra již nedokáže moc oslovit, ale z nějakého zvláštního důvodu mě lákala a musel jsem si jí zahrát. Ještě, že jsem to udělal, neboť jsem si jí neskutečně užil.
Úplně zapomeňte na nějaký příběh, jako nějaké náznaky tu asi jsou, ale co si budeme nalhávat, u Doomovek to nikdy nebylo důležité. Celé je to rozdělené na čtyři epizody, kdy na konci každé je boss, který je celkem výzvou. Mě osobně přišla jako výzva celá hra a ze začátku jsem myslel, že s tím rychle seknu. Hra vám opravdu nedá nic zadarmo a když už jsem všechny vystřílel, tak jsem se v bludišti nezřídka trochu ztratil. Hold je znát, že jsem začal hrát až s další generací her po roce 2000...
Co je teda kouzlo hry? Především je to to, jak vypadají jednotlivé levely, které jsou chytře navržené, potrápí i trochu hráčovu mysl, jelikož se zde vyskytuje množství secretů a i samotný postup vyžaduje lehčí přemýšlení. Navíc je zde spousta originálních a různorodých lokací. Za další je množství zbraní, ale nebudu lhát, vidle byly top zážitek, ale na bosse bych si s nim netroufl.
Ale to úplně nejvíc je celková atmosféra hry. Kam se hrabou dnešní hororovky, Blood vás chytne a pořádně vám stáhne hrdlo. Neustále jsem měl lehce nepříjemný pocit, nechci říkat, že jsem se bál, ale hororový pocit navozen byl téměř po celou dobu. To samozřejmě doplňuje skvělá "duchařská" a "kostelní" hudba. A ty zvuky a hlášky kultistů? To se mi do paměti zaryje asi už navždy.
Ano, hra má na dnešní poměry lehce kostrbaté ovládání a chvíli se do toho budete dostávat. Občas vázne trochu plynulost a občas vám brání v postupu samotná hra než vaše hloupost. Ale i přesto se jedná o geniální počin a věřím, že pro fanoušky hororů se jedná o absolutní povinnost, jelikož je zde i nemálo odkazů či eastereggů.
Myslel jsem si, že po takových letech (přeci jen dvacet let je dlouhá doba, kor v herním průmyslu), mě taková hra již nedokáže moc oslovit, ale z nějakého zvláštního důvodu mě lákala a musel jsem si jí zahrát. Ještě, že jsem to udělal, neboť jsem si jí neskutečně užil.
Úplně zapomeňte na nějaký příběh, jako nějaké náznaky tu asi jsou, ale co si budeme nalhávat, u Doomovek to nikdy nebylo důležité. Celé je to rozdělené na čtyři epizody, kdy na konci každé je boss, který je celkem výzvou. Mě osobně přišla jako výzva celá hra a ze začátku jsem myslel, že s tím rychle seknu. Hra vám opravdu nedá nic zadarmo a když už jsem všechny vystřílel, tak jsem se v bludišti nezřídka trochu ztratil. Hold je znát, že jsem začal hrát až s další generací her po roce 2000...
Co je teda kouzlo hry? Především je to to, jak vypadají jednotlivé levely, které jsou chytře navržené, potrápí i trochu hráčovu mysl, jelikož se zde vyskytuje množství secretů a i samotný postup vyžaduje lehčí přemýšlení. Navíc je zde spousta originálních a různorodých lokací. Za další je množství zbraní, ale nebudu lhát, vidle byly top zážitek, ale na bosse bych si s nim netroufl.
Ale to úplně nejvíc je celková atmosféra hry. Kam se hrabou dnešní hororovky, Blood vás chytne a pořádně vám stáhne hrdlo. Neustále jsem měl lehce nepříjemný pocit, nechci říkat, že jsem se bál, ale hororový pocit navozen byl téměř po celou dobu. To samozřejmě doplňuje skvělá "duchařská" a "kostelní" hudba. A ty zvuky a hlášky kultistů? To se mi do paměti zaryje asi už navždy.
Ano, hra má na dnešní poměry lehce kostrbaté ovládání a chvíli se do toho budete dostávat. Občas vázne trochu plynulost a občas vám brání v postupu samotná hra než vaše hloupost. Ale i přesto se jedná o geniální počin a věřím, že pro fanoušky hororů se jedná o absolutní povinnost, jelikož je zde i nemálo odkazů či eastereggů.
Shadowrun: Hong Kong