Inner Chains 2.0. Morbidně krásné, surrealistické peklo s debilními mechanikami, zabugovaný až do posledního, nejhlubšího, nejchladnějšího kruhu. Toporný, frustrující, herní agonie v tom nejčistším významu slova.

Nejlepší a zároven nejsmutnější na tom je ten kontrast výrazných barev a naprosté temnoty, výborná hra světla a stínů a do malých detailů vypracované lokace. To vše jest, v biblickém slova smyslu, líbezné podium, na nemž se odehrává morbidní, groteskní, nechutné divadlo. Násilí všeho druhu pácháno na všech a na všem, bez příkras a servítek.

Agony je snad první hra, u které jsem si říkal "sakra, kéž by to byl walking simulator s environmental storytellingem" Protože to, co má bejt jako hra, je prostými slovy řečeno... rozbitý. Docela bych se i odhodlal to skrze mé latentní masochistické chutě dohrát, kdyby hra 7x za hodinu a půl nespadla nebo nezamrzla. Nebo kdyby ta hra měla fungovat jak má.

Nu, myslím, že jsem napsal dost, nemám sílu o tomto výblitku psát více slov. Pokud máte odvahu poznat co to je bolest, klidně to vyzkoušejte. Možná vás hra oblbne dostatečně na to, aby ste ji dohráli do konce. Kdo ví, možná si někteří z vás dokáží časem vybudovat onen proslulý Stockholmský syndrom.

P.S. Jestli stejně dopadně i SCORN, tak si hodim mašli.