Nioh je docela blbá hra.

Ať už svým příběhem, který je navzdory zábavnosti absolutní sračka, ve které se bez dobré znalosti japonské historie nikdo rád rochnit nebude, nebo svou hudbou, která je sama o sobě vcelku fajná, ale určité skladby jsou příšerně nadpoužívány, nebo svým level designem, který je v konceptu dobře vymyšlen (tahle mise bude lineárním tunelem s pár odbočkami k bossovi, támhleta mise bude kulatým otevřeným prostorem s bossem uprostřed, v tuté misi bude třeba pročišťovat vzduch od jedu, v támdlencté se zase budou místnosti vertikálně inverzovat), avšak provedení je v praxi prostě s jednou dvěmi vyjímkami děsně nudné, nebo svou samotnou herní náplní, která z drtivé většiny vlastně sestává z repetice těch samých lokalit, ve kterých je třeba rozsekat ty samé enemáky, ideálně i dokonce za stejného počasí, jen aby člověk mohl nahonit expy a love a pak s trochou štěstí do další hlavní mise šel se zase lepší výbavou a případně i novým skillem.

Nioh je vlastně docela blbá hra, ale vono to vlastně moc nevadí, protože hratelnost je vždycky naprosto výborná, ňóch ňóch ňóch. ( ͡° ͜ʖ ͡°)

Bez prdele, tady se všechno točí kolem soubojů, a ty jsou zkrátka jedny z nejlibovějších, jaké jsem jaktěživ zažil v jakékoliv hře, a danou libovost si navíc drží mimořádně konzistentně. Vyložený rage jsem na sobě dokumentoval snad jen čtyřikrát za celou hru, což je při 70h herní době rozhodně brutální kompliment. Ve všech ostatních případech jsem byl pokaždé okamžitě schopen identifikovat vlastní chyby a následně razit pokusit se je eliminovat. Otázka férovosti a nemilosrdné obtížnosti mne plynule vede k nevyhnutelnému srovnání se Soulsy, tak tedy - Nioh je mnohem obtížnější z hlediska trestání hráče i za chyby ryze miniskulní, zároveň mi ale příjde mnohonásobně férovější, tedy když hraju dobře a chybám se vyhýbám, v podstatě si ze všech jokajů a jiných joudů dělám svoje byčyzz. Na vyjímky potvrzující toto pravidlo bych rozhodně přišel, ale bylo by jich věru nebývale málo. Raz za čas si designéři střihli nějakou tu lacinou šitku, občas se mnou vyjebal enemy lock, ale většinově jsem to vždycky byl vskutku já, kdo byl v řádu setin moc pomalý, nebo jen ve zmatku mačkal blbé čudlíky. Oproti Soulsům a jejich četných problémech s kamerou, enemáky se spešl zbraněmi, které uměly hitovat i skrze zdi, aspol. naprosto nepopiratelné nebe a rozladěné gitáry.

Takže ták, mohu směle doporučit všem se zdravou špetkou masochistických tendencí. Je to vlastně jen jeden kurva dlouhej grind, ale hraje se naprosto přepychově.

69 hodin
Lvl 124
Dohrány všechny hlavní a vedlejší mise (krom potitulkových 3,14čovin) a jedna tvajlajtka jen tak na košt
120 chcípnutí cca

EDIT po dohrání na jeden zátah: Po měsících tréninku obšlehnutých speedrunových stratek jsem posledního volna konečně úspěšně pokořil Nioh, který mi původně při prvním hraní zabral přes 70 hodin, od začátku do konce na posezení za tři hoďky a půl. A to prosím pěkně bez jakýchkoliv extrémních zkratek, které by přeskakovali celé úrovně, nebo za využití gličových rozbíječů, ale jen skrze absolutní ignorování veškerého nepovinného obsahu a uplatnění těch nejefektivnějších bojových technik. Tento poměr jsem doposud u žádné jiné hry nezažil, ale co je důležitější, je to po x letech první hra, se kterou jsem byl schopen strávit tolik soustavného času, a narozdíl od jiných her, které jsem nějakým způsobem spýdranil (ať už pseudo nebo legitimně), se mi Nioh vlastně ani trochu nezprotivil. Je tedy nasnadě říci, že se ze hry stala upřímná srdcovka, a nemám sebemenších pochyb, že stejně jako ostatní své srdcovky si ji budu dlouhá léta pravidelně každoročně opakovat. Pravděpodobně hned několikrát.