Company of Heroes. Pro většinu hráčů asi netřeba představovat, mě například si tato hra získala prakticky ihned. Je to sice již pěkná řádka let, co jsem tuto hru hrál poprvé, nedávno jsem si však všechno zopakoval.
Ihned ze startu jsem čuměl doslova jako chleba z tašky na grafickou stránku. Do doby příchodu CoH byla většina strategií dělána graficky tak, aby vypadala z dálky pohledně, nicméně po zazoomování už to moc velká sláva nebyla (některé z nich ani zoomovat radši nedovolovaly). Za zmínku bych uvedl například sérii Command & Conquer, která z dálky vypadala docela hezky, po přiblížení už to byly jen kostičky.
Potom však přišla revoluce v podobě Company of Heroes, potažmo jeho modernějšího “bratříčka“ World in Conflict (o kterém jsem zde také psal). Obě hry vypadaly z dálky opravdu krásně a po zazoomování nepřišlo to klasické zklamání, ale naopak, velké překvapení. Kostičky byly ty tam, pěchota nebyla jen jedna textura, ale normálně to vypadalo jako FPS ze stejného roku.
CoH Vás však nenaláká pouze na krásnou grafiku, to ne, ono nabízí mnohem, mnohem více.
Příběh nás zavede až do roku 1944, kdy spojenecká vojska začala osvobozovat Francii od nacistů. Začnete přímo na slavné pláži Omaha, projdete neméně slavným Carentanem a skončíte poblíž Falais. Během hry se setkáte s několika „hrdiny“ a vystřídáte 3 spojenecké oddíly. Víc toho k příběhu není třeba dodávat, nic revolučního v něm nenajdete. Pojďme na gameplay.
Začnu tím, že ten se od jiných RTSek lehce liší, není zde totiž hlavní prioritou postavit základnu, farmit suroviny/peníze, postavit nepřemožitelnou armádu a zničit nepřítele. Základnu tady sice máte, jedná se ale spíš o polní základnu, kde máte velitelství a pár dalších budov, ve kterých trénujete vojáky a vyrábíte vozidla. Tím podobnosti však končí, dále se už vyplatí postupovat opravdu pomalu a obezřetně, neboť ze začátku mnoho surovin a vojáků nemáte, ty získáváte postupným obsazováním území na mapě (což je defacto to, co v této hře musíte udělat k vítězství), které Vám ty suroviny vydělávají. Taktéž je v každé misi všem známý pop limit, který Vám stejně nedovolí vytvářet ohromné armády.
Tady je to tak, že ovládáte menší počet malých skupinek, které se však neustálé vylepšují a dokáží se přizpůsobovat situaci na bojišti (např. pěchota může “vyzkoumat“ raketomet proti obrněným vozidlům nebo tanky můžete vylepšit kulomety proti pěchotě).
Celkově se hra hraje opravdu dobře, protože je jednoduchá na ovládání, mapy jsou dostatečně rozlehlé pro různé taktizování a celkově hra odsýpá neskutečným tempem, je to opravdu jízda od začátku do konce (dobře, pár výjimek se najde, o tom později).
Celkově je ve hře 15 docela rozsáhlých misí, které Vás zaměstnají na minimálně 15 hodin, pokud nejste nějak extra pro v RTSkách, můžete se s klidem dostat až přes 20 hodin čistého času, což je docela úctyhodné číslo.
Tak, tímto jsem vlastně shrnul celou hru, mohl bych jí dát 100% a šel bych dál. No, tak jednoduché to bohužel není, pár vad na kráse celkové hodnocení o pár procent snižuje.
Jednou z nich je věc dobře známá RTSkám, se kterou jsem se setkal docela často, nejvíce však u her ze série Blitzkrieg. Tou věcí je pathfinding vozidel, kterým občas trvá opravdu dlouho, než se rozjedou z místa. Tahle věc mě neskutečně štvala na Blitzkriegu, zde to naštěstí nebylo až tak značné, ale i tak to štvalo. Vlastně celkově AIčko je slabší stránkou hry, které mě občas opravdu vytočilo. Přesnost jednotek, to je také kapitola sama pro sebe, někdy to je opravdu do očí bijící, když se tanky přestřelují na pár desítek metrů a většina střel lítá úplně kamsi do řiti. Stejně tak vojáci, občas jsou doslova nesmrtelní, nicméně, u nich bych lehce přimhouřil oko, neboť i ve skutečnosti zasáhla vždy jen jedna kulka z mnoha. Poslední věcí, kterou jsem již zmínil, v záplavě dvou největších problémů se však lehce ztratí, je to, že asi 2 nebo 3 mise z celé hry jsou vážně nudné. Ale to už bych hodil za hlavu, žádná hra nemůže každého bavit od začátku až do konce. Hře uděluji krásně nadprůměrných 90%.
Ihned ze startu jsem čuměl doslova jako chleba z tašky na grafickou stránku. Do doby příchodu CoH byla většina strategií dělána graficky tak, aby vypadala z dálky pohledně, nicméně po zazoomování už to moc velká sláva nebyla (některé z nich ani zoomovat radši nedovolovaly). Za zmínku bych uvedl například sérii Command & Conquer, která z dálky vypadala docela hezky, po přiblížení už to byly jen kostičky.
Potom však přišla revoluce v podobě Company of Heroes, potažmo jeho modernějšího “bratříčka“ World in Conflict (o kterém jsem zde také psal). Obě hry vypadaly z dálky opravdu krásně a po zazoomování nepřišlo to klasické zklamání, ale naopak, velké překvapení. Kostičky byly ty tam, pěchota nebyla jen jedna textura, ale normálně to vypadalo jako FPS ze stejného roku.
CoH Vás však nenaláká pouze na krásnou grafiku, to ne, ono nabízí mnohem, mnohem více.
Příběh nás zavede až do roku 1944, kdy spojenecká vojska začala osvobozovat Francii od nacistů. Začnete přímo na slavné pláži Omaha, projdete neméně slavným Carentanem a skončíte poblíž Falais. Během hry se setkáte s několika „hrdiny“ a vystřídáte 3 spojenecké oddíly. Víc toho k příběhu není třeba dodávat, nic revolučního v něm nenajdete. Pojďme na gameplay.
Začnu tím, že ten se od jiných RTSek lehce liší, není zde totiž hlavní prioritou postavit základnu, farmit suroviny/peníze, postavit nepřemožitelnou armádu a zničit nepřítele. Základnu tady sice máte, jedná se ale spíš o polní základnu, kde máte velitelství a pár dalších budov, ve kterých trénujete vojáky a vyrábíte vozidla. Tím podobnosti však končí, dále se už vyplatí postupovat opravdu pomalu a obezřetně, neboť ze začátku mnoho surovin a vojáků nemáte, ty získáváte postupným obsazováním území na mapě (což je defacto to, co v této hře musíte udělat k vítězství), které Vám ty suroviny vydělávají. Taktéž je v každé misi všem známý pop limit, který Vám stejně nedovolí vytvářet ohromné armády.
Tady je to tak, že ovládáte menší počet malých skupinek, které se však neustálé vylepšují a dokáží se přizpůsobovat situaci na bojišti (např. pěchota může “vyzkoumat“ raketomet proti obrněným vozidlům nebo tanky můžete vylepšit kulomety proti pěchotě).
Celkově se hra hraje opravdu dobře, protože je jednoduchá na ovládání, mapy jsou dostatečně rozlehlé pro různé taktizování a celkově hra odsýpá neskutečným tempem, je to opravdu jízda od začátku do konce (dobře, pár výjimek se najde, o tom později).
Celkově je ve hře 15 docela rozsáhlých misí, které Vás zaměstnají na minimálně 15 hodin, pokud nejste nějak extra pro v RTSkách, můžete se s klidem dostat až přes 20 hodin čistého času, což je docela úctyhodné číslo.
Tak, tímto jsem vlastně shrnul celou hru, mohl bych jí dát 100% a šel bych dál. No, tak jednoduché to bohužel není, pár vad na kráse celkové hodnocení o pár procent snižuje.
Jednou z nich je věc dobře známá RTSkám, se kterou jsem se setkal docela často, nejvíce však u her ze série Blitzkrieg. Tou věcí je pathfinding vozidel, kterým občas trvá opravdu dlouho, než se rozjedou z místa. Tahle věc mě neskutečně štvala na Blitzkriegu, zde to naštěstí nebylo až tak značné, ale i tak to štvalo. Vlastně celkově AIčko je slabší stránkou hry, které mě občas opravdu vytočilo. Přesnost jednotek, to je také kapitola sama pro sebe, někdy to je opravdu do očí bijící, když se tanky přestřelují na pár desítek metrů a většina střel lítá úplně kamsi do řiti. Stejně tak vojáci, občas jsou doslova nesmrtelní, nicméně, u nich bych lehce přimhouřil oko, neboť i ve skutečnosti zasáhla vždy jen jedna kulka z mnoha. Poslední věcí, kterou jsem již zmínil, v záplavě dvou největších problémů se však lehce ztratí, je to, že asi 2 nebo 3 mise z celé hry jsou vážně nudné. Ale to už bych hodil za hlavu, žádná hra nemůže každého bavit od začátku až do konce. Hře uděluji krásně nadprůměrných 90%.
Pro: + Příběh + Grafická stránka + Taktické možnosti + Jednoduché na ovládání + Délka hry + Gameplay ... až na pár misí je to divoká jízda od začátku až do konce
Proti: - AI spojenců i nepřátel - Pathfinding vozidel - Buď příliš nepřesní nebo nesmrtelní vojáci (vozidla) - Nepřesnost u vozidel je velmi velká = nereálná