Na 2. bod herní výzvy (Právě vychází) jsem se nechala inspirovat v diskuzi o adventurách a rozehrála Memorandu s poměrně velkým očekáváním.

Děj se odehrává na maloměstě a jeho okolí, které jsem postupně s hlavní hrdinkou, Mizuki, objevovala. Mizuki po rozchodu s manželem trpí ztrátou identity a pomalu zapomíná i své vlastní jméno. Aby toho nebylo málo, trpí také nespavostí. Že je třeba hlavní hrdince pomoct, je tedy jasné už od začátku. Málo koho by však napadlo, že cesta k úspěchu začne nalezením plakátu s fotografií ztraceného slona, po kterém je vyhlášeno pátrání.

Po grafické stránce se mi hra velmi líbila, občas jsem však zapomínala, ve kterém období se hra vlastně odehrává. Místy na mě dýchaly staré časy a jindy se zase připomínala moderní doba.
Přiznám se, že mě tato adventura moc nebavila. Ač se děj jeví jako netradiční a originální, hra vůbec neodsýpala a přišlo mi, že se vůbec nikam neposouvám. Když jsem třeba po delší době našla konečně nějaký nový předmět který byl například zákeřně schovaný ve vysoké trávě a zjistila, že nejde na nic použít, byla jsem ze hry čím dál více otrávená.

Hrací doba Memorandy se pohybuje kolem čtyř hodin, já s ní však strávila kolem devíti hodin. Ve hře jsem se několikrát zasekla a bez návodu bych hru zřejmě nedohrála. Systém nápovědy se mi zde jevil téměř zbytečný, jelikož málokdy opravdu pomohl k postupu.

Možná bych hru ocenila více, kdybych znala tvorbu spisovatele Haruki Murakami, dle které se vývojáři nechali inspirovat. Nicméně mnohdy však ani dobrá inspirace nebývá zárukou k vytvoření dobré hry.