Již od bezstarostného, útlého mládí, každá moudrá osoba mi pravila.
"Honzo, neber návykové látky, drogy jsou opravdu špatné a zničí ti život"
Tak jsem se oněm sušeným a chemickým srajdám s odhodláním skauta vyhýbal. I u svého Nintenda a PC jsem byl jen velmi střídmě a nestrávil jsem před obrazovkou více než 12 hodin.
"Pokud moji známí vyžadovali, aby jsem nebral návykové látky neměl vesmír stvořit new world computing "
Vše začalo v boží hod vánoční. Já a má rodinka, na návštěvě u babičky z otcovy strany. Vzduchem se mísil strýcův silný rumový opar, štiplavý smrad tabákového kouře z otcovy tlamy a vůně babiččina pečeného cukroví. Strejda, jenž byl v té době obeznámen ze sérií Might and Magic - na rozdíl od mé maličkosti.
První věc, která mou mladou mysl zasáhla jako blesk, jenž byl seslaný mocným čarodějem, byla ta pestrá barevnost, zaplněnost mapy a doposud moc možná nejhezčí clona/mlha, kterou jsem kdy viděl - temnota se svymi mnoha třpitivými body připomínala vesmír.
Naše první hra se odehrávala na mapě "One for All" za Lidi/Castle frakci, za kleričku, Adelaide (nejhezčí portrét, jen tak mimochodem) a první boj byl s "lots" centaurs o pilu/"dřevěný důl" první bitvu jsme vyhráli, ale nakonec si z nás počítač "pekelník" udělal snadno žrádlo pro své tříhlavé - cerberus - mazlíky.
Mělo to ale velkou výhodu v tom, že Heroes měl coop a možnost hrát na jednom počítači se kterýmkoliv členem rodiny, což přispělo k postupnému zlepšování skillu, což mělo eventuálně za následek pokoření kampaně. Slovo internet jsme tehdy slyšeli jen v pohádkách, ergo jsme s bratříčkem spolu strávili mnoho času u kompu - a pak že hry mají tendenci rozvracet rodinu.
A Proč je ta hra vlastně tak návyková? Možná proto, že se v ní akumulují všechny možné tajné, lidské tužby. Od materialismu, po nabírání vojenské moci a touhy být ten, jenž jako poslední zůstane na vrcholu. Radost s objevování a dobývání. Do toho to podepírá plynulost, jak bojů, tak stavění, tak pohybu po mapě. Boje jsou jako partie bleskového šachu, jenž s těží zaberou více než pět minut. Zároveň jsou však napínavé a každé dobře zvolené kouzlo, pět bodů many navíc artefakt může rozhodnout bitvu.
Když si řeknu ono známé a naivní "ještě jeden tah a du spát" najednou si všimnu, že se ke mně blíží nepřátelský hrdina, tak se musím stáhnout nebo učinit nezbytná opatření pro ochranu mého hradu. Pak vidim všechny ty blyštivý drahokamy a krystraly, musim je sebrat, ikdyž je nepotřebuji. Jednou objevím archanděla, hlídajíc nějaký artefakt a řikám si. "Sakra musím ty létací sandále dostat!" - a z večera je v tu chvíli ráno a světlo z rozbřesku mě probudí do reálného světa s myšlenkou..."sakra neměl jsem jít dneska do školy/práce?"
A to je Heroes 3. Návyková, vyvážena, oku příjemná, zcela nestárnoucí tahovka. Ale to už zde bylo psáno nesčetněkrát. Jedinou větší výtku bych snad měl pro to, že v podstatě stále děláte to samé a jednou za 15h se to tahové řádění přejí. Trochu mne mrzela absence nějaké uječené operní pěvkyně jinak ve skvělém hudebním doprovodu.
Jestli rodiče chtěli, aby jsem vedl sociální život nikdy mi neměli dovolit poznat Heroes 3.
"Honzo, neber návykové látky, drogy jsou opravdu špatné a zničí ti život"
Tak jsem se oněm sušeným a chemickým srajdám s odhodláním skauta vyhýbal. I u svého Nintenda a PC jsem byl jen velmi střídmě a nestrávil jsem před obrazovkou více než 12 hodin.
"Pokud moji známí vyžadovali, aby jsem nebral návykové látky neměl vesmír stvořit new world computing "
Vše začalo v boží hod vánoční. Já a má rodinka, na návštěvě u babičky z otcovy strany. Vzduchem se mísil strýcův silný rumový opar, štiplavý smrad tabákového kouře z otcovy tlamy a vůně babiččina pečeného cukroví. Strejda, jenž byl v té době obeznámen ze sérií Might and Magic - na rozdíl od mé maličkosti.
První věc, která mou mladou mysl zasáhla jako blesk, jenž byl seslaný mocným čarodějem, byla ta pestrá barevnost, zaplněnost mapy a doposud moc možná nejhezčí clona/mlha, kterou jsem kdy viděl - temnota se svymi mnoha třpitivými body připomínala vesmír.
Naše první hra se odehrávala na mapě "One for All" za Lidi/Castle frakci, za kleričku, Adelaide (nejhezčí portrét, jen tak mimochodem) a první boj byl s "lots" centaurs o pilu/"dřevěný důl" první bitvu jsme vyhráli, ale nakonec si z nás počítač "pekelník" udělal snadno žrádlo pro své tříhlavé - cerberus - mazlíky.
Mělo to ale velkou výhodu v tom, že Heroes měl coop a možnost hrát na jednom počítači se kterýmkoliv členem rodiny, což přispělo k postupnému zlepšování skillu, což mělo eventuálně za následek pokoření kampaně. Slovo internet jsme tehdy slyšeli jen v pohádkách, ergo jsme s bratříčkem spolu strávili mnoho času u kompu - a pak že hry mají tendenci rozvracet rodinu.
A Proč je ta hra vlastně tak návyková? Možná proto, že se v ní akumulují všechny možné tajné, lidské tužby. Od materialismu, po nabírání vojenské moci a touhy být ten, jenž jako poslední zůstane na vrcholu. Radost s objevování a dobývání. Do toho to podepírá plynulost, jak bojů, tak stavění, tak pohybu po mapě. Boje jsou jako partie bleskového šachu, jenž s těží zaberou více než pět minut. Zároveň jsou však napínavé a každé dobře zvolené kouzlo, pět bodů many navíc artefakt může rozhodnout bitvu.
Když si řeknu ono známé a naivní "ještě jeden tah a du spát" najednou si všimnu, že se ke mně blíží nepřátelský hrdina, tak se musím stáhnout nebo učinit nezbytná opatření pro ochranu mého hradu. Pak vidim všechny ty blyštivý drahokamy a krystraly, musim je sebrat, ikdyž je nepotřebuji. Jednou objevím archanděla, hlídajíc nějaký artefakt a řikám si. "Sakra musím ty létací sandále dostat!" - a z večera je v tu chvíli ráno a světlo z rozbřesku mě probudí do reálného světa s myšlenkou..."sakra neměl jsem jít dneska do školy/práce?"
A to je Heroes 3. Návyková, vyvážena, oku příjemná, zcela nestárnoucí tahovka. Ale to už zde bylo psáno nesčetněkrát. Jedinou větší výtku bych snad měl pro to, že v podstatě stále děláte to samé a jednou za 15h se to tahové řádění přejí. Trochu mne mrzela absence nějaké uječené operní pěvkyně jinak ve skvělém hudebním doprovodu.
Jestli rodiče chtěli, aby jsem vedl sociální život nikdy mi neměli dovolit poznat Heroes 3.
