Základka, rok 2005, velká přestávka. Když spojím tyhle tři aspekty ze své minulosti dohromady, vybaví se mi jen jedno slovo - Liero (obviously). Ach, jaké krásné časy to byly, když jsme si my, parta nezbedných chaotických kluků, tvořili velice organizované a fungující rozvrhy turnajů, které se během těch 15 minut volna pokaždé uskutečnily. Dnes se musím pousmát, když si uvědomím, že v určité dny jsem se probudil v posteli, přičemž okamžitě první myšlenka, co mi vyvstala v hlavě, byl ten fakt, že dneska hraju proti Jirkovi a že to prostě MUSÍM vyhrát. A jací krásně různorodí hráči jsme to byli. Já byl specialista na rifliny, támhle Filip zase uměl překrásně manévrovat s missile střelami, plus tadyhle Ota zase uměl dobře házet s nejednou chiquita bombou. A když jsme si vypnuli přebíjení a nastavili své zbraně na permanentní palbu, rázem se z hry stala hotová jatka. S riflinou se dalo létat, missile střely tvořily mraky smrti jako z Mordoru, plus banánů málem bylo víc, než lidí čekajících na ně ve frontách za totáče.
S Lierem zkrátka byla prdel. Co na tom, že hra v jednom hráči je zcela zbytečná. Byla to hra na školním počítači u nás ve třídě, je JASNÝ, že na tom nebude hrát jeden člověk.