Bunkr mohla být hezká, krátká filmová povídka, ale jelikož se autoři rozhodli udělat z něj cosi jako hru, řekla bych, že příběhu spíše uškodili, protože ho roztáhli a rozkouskovali až na hranici únosnosti. Nulová interaktivita by v tomto případě byla zkrátka lepší (kombinace trochu nezdravého vztahu matky se synem a jaderné katastrofy je dobrým výchozím receptem), člověk by si při sledování mohl v klidu vypít kafe nebo já nevím, sníst hůlkami suši, a ne mít pořád v pohotovosti controller, který jsem stejně vždy jako naschvál odložila zrovna ve chvíli, kdy bylo potřeba zmáčknout to jedno tlačítko a pak ho zase položit. Příběh Bunkru je zajímavý, s kvalitním zvratem, ale tak nějak jsem neviděla důvod muset mačkat běž a pak sledovat hlavního hrdinu, jak jde z jednoho rohu místnosti do druhé. A nedejbože, když pak musel jít pro něco zase zpátky.