Nikdy jsem se nepokládal za hráče stříleček. Vlastně poslední, kterou jsem hrál, byl Max Payne a to už je drahně let. Přesto jsem se s chutí převtělil do chlápka, co podrazil svůj gang (takže je vlastně kladný hrdina?) a který má tu smůlu, že ho jeho bývalí parťáci vytáhli z lochu a jako chůvu mu přidělili psychopata Lynche.

Od samého počátku to byla jedna velká jízda, nižší obtížnost a spousta tehdy novodobých prvků posunuly důraz od hráčových schopností k intenzitě prožitku. Častokrát jsem si připadal spíše jako seriálový divák než jako myš svírající střelec. Ke srovnání s televizní produkcí (tedy ne tou českou) vybízí i přesuny mezi exotickými lokacemi, které umně maskovaly spíše nudnější design úrovní. Wau moment však naplnili dokonale. Stejný byl i nabízený arsenál (skvělý na efekt, ale naprosto klasický) a asi z povinnosti zařazené sterilní honičky ve vozidlech. Z celé plejády soubojů tak vyčníval pouze souboj s náklaďákem na staveništi, kdy jsem opravdu měl pocit, že „tuhle bestii prostě musím ustřílet“.

Doufám, že se mi podařilo předat textu určitou schizofrenost mého názoru. K&L jsou bezpochyby skvělým zážitkem, otázkou však, alespoň pro mě, zůstává, nakolik jsou dobrou hrou.

Herní výzva 2016, kat. 1.