Trochu mě naštvalo, že Steam krám neobsahuje další datadisky do Quakea. Sice jsou neoficiální a kolikrát si jdou svojí cestou, ale přesto ke Quakeovi tak nějak patří a to nejen podle názvu. Dalo to trochu práce je sehnat a spustit, nicméně povedlo se a mě zajímalo, jestli snažení stálo za to. První datadisk, do kterého jsem se pustil je Aftershock, jež vyšel ještě dříve než první oficiální datáč. Aftershock je takovým pochybným, místy až silně amatérským počinem, který mi velice připomínal Lost Episodes of Doom pro Doom 1. Mapy neobsahují nic nového, jsou vcelku krátké a přehledné, samosebou plné bugů, ale především se vyznačují prostým, leč odvážným level designem, který doteď neměl v Quakeovi obdoby.

Celá hra je rozčleněna do čtyř epizod, přičemž ta poslední obsahuje pouze 13 úrovní pro Deathmatch, z nichž většina nemá žádné potvory a tak je jejich hraní v SP v podstatě o ničem. V rámci ryzího singleplayeru Aftershock nabízí 14 úrovní. To nezní marně, ovšem délka úrovní je tak 5-10 min. Za 2 hodinky máte hotovo. Trochu mrzí, že mezi epizodami vám zůstávají zbraně a také, že dohrané epizody se nijak neuzavírají a můžete je hrát stále dokola. Tohle tvůrci bohužel neošéfovali, čímž jen podtrhují amatérské vyznění datadisku.

1. Dark Terror (4 mapy)
První epizoda je svojí obtížnosti dost nevyvážená. První level byl vinou malého počtu munice a hromady Ogrů drsný. Pak se to plynule zlehčuje a finální mapa už je pohodička. Level design přichází s prvními odvážnými nápady, jako jsou levitující plošinky nebo šikmé můstky ve vertikální šachtě. Navzdory prostému designu připomínající výtvory začátečníků, mě epizoda docela bavila. Bylo to zkrátka něco úplně jiného, než nabízel základní Quake anebo jeho ofic. datadisky. Jen škoda závěru, protože tu není žádný boss a poslední výzvou je pouze bazén s rybkami.

2. Corrupt Mischief (5 map)
Tady už začíná přituhovat. Potvor je mnohem víc. Fiend, Shambler i Vore jsou běžně k nalezení, úrovně jsou větší a munice značně ubývá. Jinak se ale epizoda nese v duchu té první. Dokonce dvě úrovně mají stejný název, což dokazuje, že původně tahle pětka neměla tvořit epizodu a výsledek je pouze takové pospojování úrovní snad s myšlenkou od nejlehčí po nejtěžší. Finále epizody je místnost s několika pavouky Vore, kteří střílí z prohlubní ve stěně. Docela drsné zakončení, které konečně připomíná alespoň částečně to, co si člověk představí pod pojmem boss.

3. Descent into Horror (5 map)
Poslední epizoda vyniká nejen v náročnosti prostředí ale především v ucelenosti a myšlence. Už to není jen slepení hrstky úrovní do šňůry, ale přímo účelově vytvořená epizoda, která má hlavu a patu, i postupně vzrůstající obtížnost. Nepřátel sice není mnoho, ale jsou strategicky rozmístění a hlavně – prostředí je vyloženě vražedné a vyžaduje přesnost, dobré skákání i využívání fičur herního enginu (např. vyšší skok z šikmé plošiny). Závěr je docela drsná bitka, kdy z obou stran čelíte palbě spousty nepřátel a pomalu není, kde se ukrýt. Kvalita epizody přesahuje ty zbylé, nicméně amatérština je z toho stále cítit na sto honů.