Blake Stone není špatná hra. Ve své době měla pár pěkných nápadů. Možnost volně se pohybovat po celé epizodě od ní dokonce převzal i legendární System Shock. Od časů Wolfa přibyl raketomet. I když, jeho efekt vypadá na tomhle enginu už dost úsměvně.

Uvidíte tady náznak postupného poškození. To nebylo ani v Doomu. Umírání nepřátel je taky docela zajímavé. Někteří to i fingují, aby vám pak zezadu zasadili fatální ránu. Ano, v téhle hře můžete umřít i na jednou ránu, pokud dobře sedne. Nepřátel je dost druhů.

Obtížnost je dost nevyvážená. Většinu hry se prochází snadno, ale pak přijde rodiště elektrických bestií s nekonečným přísunem a je hůř. Musí se to proběhnout. Takže třeba nějaká čtvrtá úroveň v první epizodě je těžší, než hlavní boss v šesté epizodě. Nápad ze spřátelenými vědci je super. Jako, že se všechno nemusí střílet. Narozdíl od Wolfa je tady konečně mapa. Takže se nebloudí. Do toho hraje pěkná hudba.

Bohužel je toho moc a je to pořád stejné. Minimálně 56 úrovní střílíte pořád ty stejné nepřátele jednou nejsilnější zbraní. Sbíráte ty samé karty a otevíráte ty samé dveře. Od čtvrté epizody jsem si mise dávkoval už jen velmi pomalu, abych si hru neznechutil. Přeci jenom je to pořád placka, která působí proti Doomovi už dost zastarale. Alespoň fungovala i na slabších šunkách.