Musím říci, že jsem dopředu nečetl žádné recenze a ohlasům jsem se snažil v rámci možností vyhýbat a to tak, aby můj zážitek nebyl ničím zkreslený a abych dopředu neměl žádná očekávání. Přestože jsem žádné demo nehrál nějakých 15 let, přišlo mi úsměvné a možná i zajímavé si demo s odstupem času vyzkoušet a to právě v tomto případě. Nečekal jsem, že po odehrání (navíc relativně krátkého) dema budu mít dostatek motivace do toho jít, i když v tu dobu se mi to z různých důvodů nehodilo. Jak už to tak někdy bývá, veškeré věci okolo šly stranou a já se mohl opět ponořit do onoho dlouho nenavštíveného světa, který u mě tvořil vůbec základ videoherní zábavy.
Netrvalo dlouho a já jsem opět přivykl tomu, co mi už nějakou dobu scházelo a co jsem nalézal hlavně ve starších předchůdcích - čistokrevná akční řežba. O to více to bylo osobnější, že hrajete něco, co v jádru už znáte a procházíte si něčím, čím už jste si kdysi prošli. Je to takové oprášení toho starého už skoro zapomenutého pocitu, kdy s nadšením malého dítěte řežete vše okolo vás. Prvopočáteční nejednoznačné pocity se mění v nefalšované nadšení a každé další rozmetání toho či onoho démona vás zahřeje na srdci. Původní myšlenka bezduchého střílení se rozplynula jako pára nad hrncem v momentě, kdy jsem začal likvidovat jednoho impa za druhým čistě ruční prací a přesto pokaždé na jiný způsob. V tu chvíli jsem pocítil, že jsem opět doma, opět mezi svými.
Kdesi v duchu jsem přemýšlel nad tím, jak dlouho toto nadšení bude trvat, než toto opadne a celá hra upadne v šedivou ne úplně záživnou zábavu. O to víc jsem byl překvapen, když s dalším a dalším postupem jsem namísto toho objevoval nové a zajímavější věci, které hráčovi zkrátka neumožnily se nudit ba co víc, ještě více zahřály na srdci. Doom dávkuje jednotlivé typy démonů postupně a proto se vždy našel nějaký moment příjemného překvapení při konfrontaci s někým ze starých známých.
Po nějakou dobu jsem neměl vůbec tušení, že hra obsahuje i klasické mapy, jejichž přístup je ukrytý formou skrytých mechanických pák. Jaké bylo ohromné překvapení, když jsem tuším ve čtvrté mapě prakticky úplně náhodou otevřel secret, který přede mnou ukázal staré známé textury a kdy po překročení vstupního prahu začala hrát stará známá hudba složená Robertem Princem (tuším, že to bylo z E1M2 Nuclear Plant). Chtěl bych vidět sám sebe, jak jsem se v tu chvíli nevěřícně tvářil. Doslova ve mě ožil ten malý kluk, který před mnoha a mnoha lety procházel těmito prostory poprvé. Dost však bylo nostalgie.
Postupný průchod kampaní v podstatě jenom rozváděl pocity, které jsem zažíval do té doby. Naučil jsem se zacházet s upgrady zbraní, pochopil logiku jednotlivých vylepšení a o to více byl motivován všechny výzvy a úkoly plnit na maximum. Velmi příjemným zpestřením byly Rune trials, které, pokud je člověk plní úspěšně, mohou v dalším pokračování hráčovi originálním způsobem usnadnit další boje s démony.
Každé nové střetnutí s novým démonem (já pořád říkám, že jde o "staré známé") bylo o to srdečnější, kdy jsem se namísto boje jen vyhýbal, abych si starého známého prohlédl. Pokud jsem psal o démonech, ne jinak tomu bylo i u zbraní. Postupné sbírání a seznamování se zbraněmi mělo své vlastní kouzlo. Přestože to vše člověk tak nějak zná, přesto byl příjemně překvapen, když se mu dostala nová hračka do ruky a když objevoval její nové a rozšířené možnosti. O motorové pile nebo BFG radši nepíšu, tyto zážitky jsou tak intenzivní, že jsem upřímně nevěřil, že se něco takového tvůrcům může povést.
Zpočátku jsem byl trochu zmatený při práci s mapou a možnostmi zbraní či Praetor suitu. Hráč si na to poměrně rychle zvykne, stejně tak na rozšiřující se informační "databázi" jednotlivých monster, zbraní, lokalit a ostatních dějí a okolností, které s kampaní souvisí. Člověk se tak dozví, co přesně vězí za spoustami věcí, které doposud zůstávaly hráčovi nezodpovězené (namátkou - proč někteří démoni mají různé kybernetické části těla).
Pokud bych měl zhodnotit kampaň jednoho hráče jako takovou, byl jsem opravdu příjemně překvapen a celkový zážitek byl nadmíru pozitivní. Abych pouze nechválil, občas mě zdržovalo nutné čekání při poslouchání pokynů či informací, které hráčovi přichází. Některé činnosti je zkrátka třeba udělat a vyslechnout, nicméně toto v zásadě nijak nepřekáží oné čistokrevné akční řežbě, která velmi brzy následuje ve vší parádě.
Samotná herní zábava nekončila odehráním základní kampaně. Už i do té doby jsem měl nutkání vyzkoušet multiplayer a projít všechny možností, které nabízí. Vydržel jsem a další zážitky mi byly odměnou. Před hráčem se otevřely nové možnosti, nový způsob hraní, nové zbraně a hlavně to nejdůležitější - starý dobrý multiplayer. Snad jen okrajově bych zmínil Snapmapy, které nabízí další a další možnosti řádění v mapách, které vytvořili sami uživatelé. Výhodou těchto map je, že mohou být koncipované do různých módů (tj. je možné je hrát jako single player, týmovou hru, plnění výzev či různé kombinace zmíněných možností). Pomyslnou třešničkou na dortu pro mě osobně byla možnost hrát za démona, v mém případě za Barona, kdy jsem skákal do vzduchu, rozsápával a zašlapával do země ostatní démony. Perspektiva, kdy před sebou vidíte vaše vlastní rohy a slyšíte mohutný dusot vlastních kopyt byl prostě fascinující.
Přestože má i nový Doom své chyby, pozitiva jednoznačně převyšují původní nejistá očekávání. Je jasné, že trochu jinak na tuto hru budou hledět mladší hráči a trochu jinak žáci staré školy, která položila základ tomu, co tu dnes hrajeme. Za mě osobně se jedná o precizní práci s důrazem na staré kořeny a o to intenzivnější zážitek si odnese ten, kdo tehdy běhal ať už sám nebo se svými spoluhráči po chodbách s jednoduchými texturami a žádné počítadlo by už dnes nedokázalo vyčíslit počet vystřílené munice a nekonečně strávený čas, který psal herní historii.
Netrvalo dlouho a já jsem opět přivykl tomu, co mi už nějakou dobu scházelo a co jsem nalézal hlavně ve starších předchůdcích - čistokrevná akční řežba. O to více to bylo osobnější, že hrajete něco, co v jádru už znáte a procházíte si něčím, čím už jste si kdysi prošli. Je to takové oprášení toho starého už skoro zapomenutého pocitu, kdy s nadšením malého dítěte řežete vše okolo vás. Prvopočáteční nejednoznačné pocity se mění v nefalšované nadšení a každé další rozmetání toho či onoho démona vás zahřeje na srdci. Původní myšlenka bezduchého střílení se rozplynula jako pára nad hrncem v momentě, kdy jsem začal likvidovat jednoho impa za druhým čistě ruční prací a přesto pokaždé na jiný způsob. V tu chvíli jsem pocítil, že jsem opět doma, opět mezi svými.
Kdesi v duchu jsem přemýšlel nad tím, jak dlouho toto nadšení bude trvat, než toto opadne a celá hra upadne v šedivou ne úplně záživnou zábavu. O to víc jsem byl překvapen, když s dalším a dalším postupem jsem namísto toho objevoval nové a zajímavější věci, které hráčovi zkrátka neumožnily se nudit ba co víc, ještě více zahřály na srdci. Doom dávkuje jednotlivé typy démonů postupně a proto se vždy našel nějaký moment příjemného překvapení při konfrontaci s někým ze starých známých.
Po nějakou dobu jsem neměl vůbec tušení, že hra obsahuje i klasické mapy, jejichž přístup je ukrytý formou skrytých mechanických pák. Jaké bylo ohromné překvapení, když jsem tuším ve čtvrté mapě prakticky úplně náhodou otevřel secret, který přede mnou ukázal staré známé textury a kdy po překročení vstupního prahu začala hrát stará známá hudba složená Robertem Princem (tuším, že to bylo z E1M2 Nuclear Plant). Chtěl bych vidět sám sebe, jak jsem se v tu chvíli nevěřícně tvářil. Doslova ve mě ožil ten malý kluk, který před mnoha a mnoha lety procházel těmito prostory poprvé. Dost však bylo nostalgie.
Postupný průchod kampaní v podstatě jenom rozváděl pocity, které jsem zažíval do té doby. Naučil jsem se zacházet s upgrady zbraní, pochopil logiku jednotlivých vylepšení a o to více byl motivován všechny výzvy a úkoly plnit na maximum. Velmi příjemným zpestřením byly Rune trials, které, pokud je člověk plní úspěšně, mohou v dalším pokračování hráčovi originálním způsobem usnadnit další boje s démony.
Každé nové střetnutí s novým démonem (já pořád říkám, že jde o "staré známé") bylo o to srdečnější, kdy jsem se namísto boje jen vyhýbal, abych si starého známého prohlédl. Pokud jsem psal o démonech, ne jinak tomu bylo i u zbraní. Postupné sbírání a seznamování se zbraněmi mělo své vlastní kouzlo. Přestože to vše člověk tak nějak zná, přesto byl příjemně překvapen, když se mu dostala nová hračka do ruky a když objevoval její nové a rozšířené možnosti. O motorové pile nebo BFG radši nepíšu, tyto zážitky jsou tak intenzivní, že jsem upřímně nevěřil, že se něco takového tvůrcům může povést.
Zpočátku jsem byl trochu zmatený při práci s mapou a možnostmi zbraní či Praetor suitu. Hráč si na to poměrně rychle zvykne, stejně tak na rozšiřující se informační "databázi" jednotlivých monster, zbraní, lokalit a ostatních dějí a okolností, které s kampaní souvisí. Člověk se tak dozví, co přesně vězí za spoustami věcí, které doposud zůstávaly hráčovi nezodpovězené (namátkou - proč někteří démoni mají různé kybernetické části těla).
Pokud bych měl zhodnotit kampaň jednoho hráče jako takovou, byl jsem opravdu příjemně překvapen a celkový zážitek byl nadmíru pozitivní. Abych pouze nechválil, občas mě zdržovalo nutné čekání při poslouchání pokynů či informací, které hráčovi přichází. Některé činnosti je zkrátka třeba udělat a vyslechnout, nicméně toto v zásadě nijak nepřekáží oné čistokrevné akční řežbě, která velmi brzy následuje ve vší parádě.
Samotná herní zábava nekončila odehráním základní kampaně. Už i do té doby jsem měl nutkání vyzkoušet multiplayer a projít všechny možností, které nabízí. Vydržel jsem a další zážitky mi byly odměnou. Před hráčem se otevřely nové možnosti, nový způsob hraní, nové zbraně a hlavně to nejdůležitější - starý dobrý multiplayer. Snad jen okrajově bych zmínil Snapmapy, které nabízí další a další možnosti řádění v mapách, které vytvořili sami uživatelé. Výhodou těchto map je, že mohou být koncipované do různých módů (tj. je možné je hrát jako single player, týmovou hru, plnění výzev či různé kombinace zmíněných možností). Pomyslnou třešničkou na dortu pro mě osobně byla možnost hrát za démona, v mém případě za Barona, kdy jsem skákal do vzduchu, rozsápával a zašlapával do země ostatní démony. Perspektiva, kdy před sebou vidíte vaše vlastní rohy a slyšíte mohutný dusot vlastních kopyt byl prostě fascinující.
Přestože má i nový Doom své chyby, pozitiva jednoznačně převyšují původní nejistá očekávání. Je jasné, že trochu jinak na tuto hru budou hledět mladší hráči a trochu jinak žáci staré školy, která položila základ tomu, co tu dnes hrajeme. Za mě osobně se jedná o precizní práci s důrazem na staré kořeny a o to intenzivnější zážitek si odnese ten, kdo tehdy běhal ať už sám nebo se svými spoluhráči po chodbách s jednoduchými texturami a žádné počítadlo by už dnes nedokázalo vyčíslit počet vystřílené munice a nekonečně strávený čas, který psal herní historii.
