Na nové DLC ke třetímu Zaklínači, i když já bych to daleko radši nazval poctivěji a příhodněji znějícím starým dobrým datadiskem, jsem se vrhnul se stejnou chutí jako otesánek na svazek buřtů.

Autoři se už s předstihem nechali slyšet, že Blood and Wine by se klidně dalo pokládat za samostatnou hru, a jediným důvodem, proč jsem na chvíli zapochyboval o tom, jestli to už přece jen nezačíná zavánět marketingovými kecy, byla rozmazlenost přímo titánskými parametry původní hry: už jen s New Game+ a jedním průchodem Hearts of Stone jsem se dostal bezmála na, uznávám, praštěných 200 hodin herní doby, což je u singleplayerové hry tohoto druhu (nelze srovnávat třeba s diablovkami, kde můžete farmit až do skonání světa nebo vašich životních funkcí) vpravdě impozantní cifra. Ve srovnání s většinou moderních titulů (pro pobavení mě napadá třeba SP kampaň tuším Battlefieldu 3, která byla záležitostí na jedno až dvě odpoledne) je ale herní doba skutečně taková, že by nově přidaná lokace Touissantu a s ní spjatý příběh samostatnou hru s klidem utvářet mohly.

Po dohrání hlavní dějové linky jsem se určitě na avizovaných zhruba 20 hodin dostal, a to mi ještě zbyla hrstka neprozkoumaných lokací a pár vedlejších úkolů k dobru – a nechci být sentimentální, ale na rovinu říkám, že jsem tak trochu v pokušení tento stav zachovat, protože s tím, že je nejen tahle výtečná série, ale hlavně její poslední díl, u konce, se smiřuje asi stejně snadno jako se skutečností, že v letošním (nejen) finále ligy mistrů opět nechybělo infantilní simulování či uznání gólu z ofsajdu a že spíš gilda českých hostinských složí ódu na registrační pokladnu, než prohnilí nekrofágové z UEFA blahosklonně svolí k zavedení videorozhodčího.

Pokud jde o audiovizuální zpracování, není třeba tu cokoli rozvádět, jelikož hra si v tomto ohledu zkrátka drží excelentní kvalitu. Objevily se sice jisté výtky k údajně přehnané barevnosti nové lokace, osobně k ní ale žádné výhrady nemám. Její až pohádkově malebná krása pak o to víc kontrastuje s nekalou zápletkou, která se, jak je u Zaklínače dobrým zvykem, parádně rozjíždí za pomoci opět tradičně skvěle napsaných dialogů a neméně excelentního dabingu. Abych se vyhnul spoilerům, k příběhu a hlavním questům dodám už jen tolik, že ve srovnání s Hearts of Stone mě příběh pohltil o nějaký ten fous víc, a ani tempo mi nepřipadalo tak hektické – naopak bylo skvěle rytmizované parádními úkoly a fórky, které daly vzpomenout na můj oblíbený flám na Kaer Morhen nebo svatbu z Hearts of Stone.

Za zmínku taky určitě stojí nové možnosti vylepšování postavy, kde byl nejen navýšen maximální možný level postavy, ale díky možnosti odemykání speciálních mutagenů se otevřely i další způsoby dalšího vylepšovaní, jemuž jde pochopitelně vstříc i várka nových předmětů a zaklínačských diagramů. Mírně překopán byl taky inventář a pár dalších obrazovek a funkcí, ovšem ve většině případů nemůžu říct, že bych to nějak zvlášť ocenil; s původním uspořádáním jsem žádný výrazný problém neměl.

Asi jediná výtka, kterou si opět neodpustím, jsou souboje s bossy, v jejichž souvislosti jsem mírně láteřil už dříve. Nedá se říct, že by byly vyloženě špatně udělané, ale nemůžu se zbavit dojmu, že nejsou tak zábavné, jak by být mohly, a to nemyslím v souvislosti s obtížností, již lze navíc beztak průběžně měnit – přece jen však nejsem fanouškem toho, aby člověk objevil sérii pohybů, kterou ke zdolání bosse stačí víceméně vytrvale opakovat. Není to samozřejmě tak zdlouhavé, jako třeba v Resident Evil 5, kde jsem chvílemi vyloženě nudou ztrácel motivaci hrát hru dál, ale u tak povedené hry, jakou je Zaklínač 3, mi prostě stále hlodá v hlavě, že to mohlo být zpracované lépe. Jak by ale asi řekl Talar, možná jsem jenom zasranej hnidopich.

Tak či onak, shrnout Blood and Wine nemůžu jinak než jako precizně připravený závěrečný chod, který směle drží krok s kvalitou svého předchůdce a který si rovněž na poličce mých oblíbených her vydobyl čestnou a nesmazatelnou pozici. CD Project mě znovu přesvědčil, že poctiví vývojáři tak docela nevymřeli (byť jsou bohužel na pokraji), a jejich rozhodnutí nepouštět se do Zaklínače 4 plně respektuju, i když bych si ho pochopitelně milerád zahrál, ale než aby sérii potkal podobný údržbářský osud, jaký pronásleduje spoustu zejména amerických seriálů, pak je tohle zakončení asi to nejlepší, co nás hráče mohlo potkat. Dost bylo ale keců; jestli jste to ještě nehráli, tak koukejte mazat, kurva mať!