Staré dobré časy. To se mi vybaví, když si vzpomenu na dobu našich prvních PC her, mezi kterými nechyběl ani Budokan. Přestože dnes jde o hodně sentimentální a nostalgické pocity, dodnes dost dobře nevím, jak bych hru celkově zhodnotil.

Jako malého kluka mě přirozeně nejvíce bavila možnost zápasit s protivníkem a co víc, byla zde na výběr slušná škála disciplín (karate, kendo, bo, nunčaky...) a každá byla svým způsobem originální. Jakmile člověka omrzela jedna disciplína, vrhnul se na jinou. Samozřejmostí byl trénink s počítačovým protivníkem, ale nechyběla ani možnost zápasu dvou hráčů, kteří se dělili o jednu klávesnici.

I přesto, že jsem nikdy zásadním způsobem nevnímal samotnou hlavní herní náplň, tak jsme si užili mraky legrace při společných zápasech. Druhou kapitolou byl samotný hlavní šampionát, na kterém měl hráč postupně servírovanou různou škálu protivníků, která byla odstupňovaná dle obtížnosti. Zábavné bylo, že někteří tito protivníci byli vizuálně originální a měli různé zbraně (pamatuju si na ninju, který byl v černém a házel hvězdice).

Přestože jsem se jako dítě u hry královsky bavil, nikdy jsem ji vlastně nedohrál do konce, možná mi z tehdejší perspektivy přišla obtížná, těžko říci. Dnes s odstupem času je můj pohled na tuto hru ještě rozporuplnější, na druhou stranu jsou lidi a mezi nimi i moji přátelé, kteří na ni dodnes nedají dopustit. I navzdory tomu, že tohle není typ hry, kterou by člověk měl tendenci oprášit a zahrát znovu, přesto kdesi v podvědomí spřádám plány na to, jak někdy otevřeme pivo a při příležitosti dlouhých zimních večerů zopakujeme zápolení na jedné klávesnici.