Od druhého dílu R6 jsem očekával dvě věci – zachování původní myšlenky i náplně hry a vychytání chyb a nedostatků. Toho prvního se mi dostalo v plné míře čítající velmi slušných 18 úrovní. To druhé s sebou však přineslo klady i nové zápory.

Především se však vrátil původní tým z prvního dílu a přibylo pár nových borců spadajících do kategorie snipeři. Konečně tu máme jako typ zbraně sniperku a rovnou tři kousky. A přestože sniperka má asi tak omezené využití jako brokovnice, do některých misí byla jako dělaná. Můj původní tým čítal maximálně šest členů, na které jsem si již zvykl, tudíž nebyl důvod skvadru jakkoli měnit. Pouze jsem vůbec poprvé začal využívat čtvrtou, zlatou formaci a do ní vsadil jednu sniperku.

Další výraznou změnou je vylepšená možnost plánování akcí. Plánování je jednak přehlednější, ale též nabízí několik nových možností. Nevím, jestli tomu tak bylo i u prvního dílu, každopádně zde je možné využít i jakýsi ‚dokonalý‘ plán od tvůrců hry. Je to hezké, pro frustrované hráče jistě velmi užitečné, ovšem já to nevyužil ani jednou. Moje plány sice byly zpravidla tak o polovinu chudší a mnohem méně sofistikované, ale byly moje. V tom je myslím řečeno vše.

Změn dospěla i AI a vůbec chování postav. Ovšem tady už klopýtáme o první výraznou chybu a to neskutečně časté zasekávání postav o dveře a rohy místností. Několikrát mi plán ztroskotal na tom, že se blbečci zasekli ve dveřích a nechali se zastřelit. A jelikož jsem stále dbal na to, aby ani jeden hrdina nepadl, znamenal každý takový bug obvykle restart. Tedy ne tak docela, jelikož padlý hrdina nemusí být automaticky mrtvý hrdina. Někdy má pouze statut ‚raněný‘ a po několika vynechaných misí se vrátí do akce v plné síle. Taky mi přišlo, že spojenci jsou o něco schopnější bojovníci než v prvním díle. Mají o trochu lepší reakce, víc si všímají nepřátel a taky během pohybu například kryjí jeden druhému záda.

A pak tu jsou mise. Jejich velikost víceméně odpovídá prvnímu dílu, ovšem obtížnost povážlivě stoupla. Nepřátel je i na nejlehčí obtížnost poměrně mnoho a samotné úkoly jsou kolikrát dosti vražedné. Ve většině misí je třeba zachránit rukojmí… jak já tenhle typ úkolu nesnáším… Ale nejhorší je, že rukojmí bývají obklopeni velkým počtem nepřátel, kolikrát je skupinek rukojmí více, teroristé raději běží popravit civilistu, než aby se bránili a aby toho nebylo málo - při eskortu samozřejmě dochází k zasekávání. To takhle z horního patra lodi vedete čtyři rukojmí. Sejdete dolů, vylezete na palubu a dorazíte k bezpečné zóně, když se otočíte a zjistíte, že s vámi je jen jeden civilista a další tři se cestou kamsi poztráceli. Ještě větší problém mě čekal u infiltrací, kdy je zakázáno zabíjet. Konečně mi už hra hlásila, co jsem udělal špatně, nicméně infiltrace tu jsou ještě náročnější než u prvního dílu. Obvykle jsem to řešil metodou pokus omyl. Jinak to snad ani nešlo, ne u map, kde je plno dlouhých místností, které senzor srdeční aktivity nezvládne pokrýt. Vypadá to bezpečně, vlezete tam, ale na konci chodby je týpek a konec – restart. Samozřejmě plánovací mapa může pomoci, jenomže trasy, po kterých se nepřátelé pohybují, jsou kolikrát dost velké. Těžko se pak dá odtušit, že v téhle a téhle chodbě by mohl být nepřítel.

Víc se ke hře asi říci nedá. Rogue Spear nepřináší zase až tak moc změn oproti dílu prvnímu. Alespoň se tvůrci mohli soustředit na vylepšení základního konceptu, grafiky, AI a dalších věcí, což myslím i celkem zvládli. Je to zkrátka takový hezčí a lepší R6, ale pořád je tu spousta věcí, které bych si uměl představit jinak.