Varování: následuje komentář jako prase!
I když nemůžu říct, že by mě dvojka přímo uchvátila, od Zaklínače 3 jsem očekával, že to bude zkrátka a dobře bomba - a ruku na srdce, kdo z nás taky ne, že. Jsem proto rád, že po několika desítkách hodin (odhadem tak 70) intenzivní každodenní pařby, k níž se hrdě přiznávám, jsem se i já ve světě třetího dílu Zaklínače vyřádil natolik, že můžu přispět svojí trochou do mlýna, ačkoliv vzhledem k tomu, o jak gigantickou hru se jedná, to nejspíš bude taková trocha, že by z toho člověk mohl rozjet menší pekárnu.
Se stejnou radostí, protože to v tomto případě stejně nemá cenu zbytečně oddalovat, můžu hned na úvod konstatovat, že Divoký hon skutečně bomba je – a to zcela bez nadsázky přímo atomová. U drtivé většiny jiných her bych něco takového použil jen jako zveličení způsobené euforií nebo slabostí pro danou věc (v mém případě třeba pro fotbal), ale tady jsou podobná adjektiva naprosto na místě.
Přestože se logicky nabízí možnost napřed soudit podle prvního dojmu - tedy vzhledu, navážu napřed na zmínku o monstrózním rozsahu hry, když už jsem to nakousl. Ten asi nejlépe vystihnou dojmy, které ve mně hra nechávala, když jsem herní univerzum objevoval.
Už v první lokaci (White Orchard) člověk narazí na pěkných pár věcí, do kterých se dá píchnout, seknout či bodnout, a zkrátka nepřijdou ani vášniví průzkumníci. Nechybí ani slušná porce vedlejších úkolů, příběh se zvolna dostává do obrátek. Některé lokace a možné aktivity se objeví na mapě po prohlédnutí vývěsních tabulí v některých lokacích, jiné jsou pouze bílé otazníky na mapě a hráč je musí odhalit sám - může jít o hledání pokladů, zabíjení banditů okupujících osadu nebo přepadávajících pocestného, likvidací hnízd monster nebo klidně o zaklínačský kontrakt, při jejichž plnění se nezřídka můžete zapotit jako láhev piva na slunci.
Navíc je možné se zaplést i do dalších vedlejších questů značených žlutými vykřičníky (neobjevují se v deníku, dokud je nezahájíte), u kterých ovšem v žádném případě neplatí, že by šlo o náhodně generované jednohubky na pár minut typu „běž, zabij, přines“, známé z mnoha jiných RPG, ale o činnosti od vypiplaných miniúkolů (kdy třeba jen někomu půjčíte peníze, aby vám je později vrátil, nebo se rozhodnete, jestli pomůžete umírajícímu člověku) po plnohodnotné vedlejší úkoly skutečně zasazené do herního světa a související s jinými postavami a událostmi.
Nejedná se tedy o klasickou univerzální hnědou omáčku side questů, které jsou v podstatě minihrami a na hru jako takovou nemají víceméně žádný vliv, a právě to je jedna z věcí, kterou bych v souvislosti s rozsáhlostí hry vyzdvihl – to, jak se vývojářům podařilo veškeré vedlejší aktivity do světa zakomponovat a propojit. Spousta jiných open-world her nabízí širokou škálu doplňkových radovánek (ideálním příkladem by byly například různé kurýrní/závodní mise ve Watch Dogs), které můžou být klidně i velmi povedené a zábavné, ale takto umně a přirozeně tyto aktivity vmísit do zbytku hry se snad zatím nikomu nepovedlo tak, jako CD Projektu – alespoň já jsem se zatím se žádnou srovnatelnou hrou nesetkal.
Nicméně zpět k obrovitosti – ve chvíli, kdy uděláte stejnou chybu jako já a otevřete mapu bezprostředně potom, co se dostanete do druhé lokace , a sice Velenu+Novigradu a okolí, zjistíte, že aktivit tu na vás čeká tak nestydaté množství, že spíš než radost z toho, kolik toho máte před sebou, se vás zmocní spíš – a lépe to snad ani popsat nelze - jakési pobavené a ohromené zoufalství , za které ale poté, co se vaše tělo vzpamatuje ze šoku, budete nakonec rádi. Pro konkrétnější představu můžu uvést, že čistě vedlejších úkolů (žluté vykřičníky nepočítaje) je ve hře zhruba 80 a zahrnují jak zmiňované kontrakty na monstra, hledání pokladů či zaklínačského vybavení, tak questy, které mají zásadní vliv na hlavní příběh, stav herního světa a osudů jeho postav, a to i v případě, že se je rozhodnete vynechat. I proto by se dalo říct, že označení „vedlejší úkol“ je, bavíme-li se o Zaklínači 3, poměrně zavádějící a vlastně jen formální záležitost vyplývající z toho, jak je úkol klasifikován v deníku questů.
Pokud jde o počet lokací, přesný údaj sice neznám, ale pro ilustraci bude určitě stačit to, že už jen fast travel bodů je ve hře více než stovka. Uvážíme-li, že zdaleka ne každá lokace fast travel umožňuje, je pak jasné, že se pohybujeme řádově ve stovkách. Opět bych ale rád zdůraznil, že i když to už celé zřejmě začíná vypadat jako statistika, stále se bavíme o do detailu propracovaných, rozmanitých místech, které mají leckdy i velmi jedinečnou podobu i atmosféru (města Novigrad a Oxenfurt,tajemná věž na ostrově, ostrov pirátů, osady lidožroutů, zatopené jeskyně...).
Třetí lokací je vikingsky působící Skellige a byl by už masochismus se jí věnovat detailněji. Proto jen zmíním, že co do rozlohy je pravděpodobně ještě větší (nemalou část ovšem tvoří moře) a počtem aktivit hrubým odhadem přinejmenším srovnatelná s lokací předchozí. Pokud trpíte nějakou úchylkou a chtěli byste ještě nášup, je tady pro ukojení vašeho obžerství další lokace: Kaer Morhen...
O širém herním světě by se však dala napsat samostatná publikace, takže přejdu k přeskočené vizuální stránce hry, která je ovšem, nepříliš překvapivě, taktéž opravdu dechberoucí. Hráči se naskytnou úchvatné přírodní scenérie na rozbouřeném moři, v temných jeskyních či šumících lesích, ale na i hornatých svazích a zasněžených skalách, k vidění je propracovaná a rozličná architektura měst, exteriérů i interiérů budov od lesních chatrčí a stodol po královský palác či městské lázně a v neposlední řadě skvěle vypadající postavy včetně nejmenších detailů (mimika, runy na Geraltově meči a mnoho dalších legrácek, které dvojnásob ocení nejeden nadšenec pro grafiku), a to vše navíc za různého počasí a v různých fázích dne, které se plynule mění.
Opomenout bych nechtěl ani efekty, k nimž, na rozdíl od například předchozího dílu, kde mi chvílemi připadaly až kýčovité, zde nemám jedinou výtku. Na bojové pohyby (kreace s mečem, úhyby, úskoky, protiútoky) je rovněž radost se dívat a brutalita a zručnost, se kterou nepřátele Geralt porcuje takovým způsobem, že by se mu dostalo uznání i od Zdeňka Pohlreicha, mě přivádí k myšlence, že kdyby jednou náš zaklínač přece jenom pověsil svoje řemeslo na hřebík, určitě by nalezl uplatnění v masném průmyslu.
Ruku v ruce s vynikající grafikou jde hudební kulisa, která popisované scenérie, atmosféry a příběhové fáze a momenty skvěle doprovází a podtrhuje. V porovnání s mnoha jinými velkými značkami je ale herní hudba velice osobitá a do kontextu světa Zaklínače podle mě výborně sedí - nesnaží se o žádnou hollywoodskou dramatizaci a la Hans Zimmer (ač jde o jednoho z mých oblíbených skaldatelů), ale marná sláva, tady už jsou slova krátká - chce to zkrátka pustit a vyzkoušet na vlastní uši. K textům a dabingu pak těžko říct něco jiného, že jde o profesionální práci, jak se na takovou hru sluší a patří – i tady je vidět mimořádná pečlivost ve snaze o odlišení jednotlivých ras, kultur a společenských postavení odlišnou slovní zásobou, dialekty, (pravým klenotem je třeba hatmatilka trollů) a podobně.
Nebylo by ale fér, kdybych v souvislosti s technickým zpracováním vynechal jednu věc; totiž HW nároky, jež jsou, jak je bohužel dneska u velkých titulů zvykem, dost nekompromisní, byť se je vývojářům v uplynulých updatech (hrál jsem od 1.07) podařilo trochu umravnit.
Aby té chvály nebylo málo, i příběh patří k tomu nejlepšímu, co jsem nejen za poslední roky, ale vůbec za celou svoji pařanskou kariéru, ve hře zažil, a jelikož nemám v úmyslu sem psát spoilery, uvedu jen ve stručnosti, že má přesně to, co by správný příběh měl mít – propracované a nezapomenutelné hlavní postavy, je nesmírně poutavý, a přitom ne klišovitý či idealizovaný. Svými věrohodnými postavami a realistickými událostmi vás vtáhne do světa, kde je nejenom přátelství, romantika a odvaha, ale kde není nouze ani o rasismus, prostituci, intriky a osobní zášť a kde tyto vztahy a motivy nabízí spoustu rozhodnutí, jejichž dopady mohou ovlivnit, jakou cestou se příběh ubírá a jak skončí. Ani hlavní hrdina Geralt není žádným nedotknutelným světcem a spasitelem, který všemu živému i nemrtvému nakope zadnici s prstem v nose, ale i on potřebuje pomoc ostatních, dělá chyby a činí rozhodnutí, která můžou měnit a často třeba i ukončit životy druhých. To vše je okořeněno notnou dávkou sarkastického i hrubého humoru a animovanými vstupy vypravěče či Geralta, které ukazují důsledky herních rozhodnutí či v případě Geralta cynicky rekapitulují, proč k daným událostem došlo.
Jediné, co je v souvislosti s takto pojatým příběhem (různé konce hlavní linie a spousta alternativ pro příběhové postavy) tak trochu pastí na hráče, je to, že můžete v půlce hry klidně udělat rozhodnutí, které zapříčiní to, že vás konec hry třeba zklame, a i když je logické, že tomu samozřejmě nelze předejít (kdyby bylo za dialogem v závorce „pokud zvolíte tuto možnost, postava XY na konci zemře“, napínavosti příběhu by to dvakrát nepomohlo), leckdy máte na výběr zdánlivě podobné možnosti v dialogu, na které ale příběhové postavy můžou zareagovat docela jinak, než byste z logiky věci a vztahů mezi herními charaktery očekávali. Samozřejmě, že žádný ideální konec, který by potěšil každého, hra mít nemůže, ale nedokážu se zbavit dojmu, že hráč může dospět k podobnému zklamání, jaké spoustě fanoušků přinesl třeba poslední díl Matrixu, a při tom na tom nemít kdovíjaké přičinění, protože odhalit nebo odhadnout, kam by daná dialogová možnost mohla příběh nasměrovat a jak moc je důležitá, je někdy nesmírně těžké.
Co však souvislosti s příběhem zamrzí je jakýsi limbus, ve kterém se člověk ocitne po dohrání hlavní příběhové linie, kdy stále sice zbývá neskutečně velký svět s nikoli vagónem, ale celou soupravou aktivit, což ale nic nemění na tom, že po tom, co si příběhové postavy jdou po svých nebo zemřou, působí herní svět, jakkoli ironicky to musí znít, poněkud prázdně. Na druhou stranu je ale pravda, že to jen dokládá, jak silný herní zážitek se autorům podařilo připravit a jak těžko se vyrovnává s tím, že je něco u konce, byť sebelepšího - je to stejný paradox jako třeba být zvědavý na to, jak dopadne sága o Harrym Potterovi nebo trilogie Pána prstenů, ale po zjištění konce si sentimentálně uvědomit, jaká je škoda, že to skončilo.
Co se týče hratelnosti, i tady budu víceméně jenom blahořečit - soubojový systém je zpracovaný velmi solidně (i když třeba na batmanovskou sérii plynulostí a zábavností nedosahuje – ale jaká hra taky ano) a působí na mě jako zdokonalená verze z předchozího dílu. K dispozici je spousta manévrů, animací a ještě více jich lze samozřejmě lze odemknout levelováním a výběrem skillů. Kromě svých pěstí a dvou mečů může Geralt používat taky samostříl, zápalné, oslepující či tříštivé bomby a samozřejmě zaklinačská znamení, která jsou podle mého soudu tentokrát dobře vybalancována, a snad kromě Axii jsem nenabyl dojmu, že bych nějaké pokládal za zbytečné, což rozhodně nemůžu říct o prvních dvou dílech, kdy jsem si, když to trochu přeženu, vystačil vlastně jen s Igni.
Skillů je na výběr celá řada (převažují samozřejmě ty s pasivními bonusy, jak je v sérii zvykem) a je potřeba zmínit, že určitě nezískáte tolik dovednostních bodů, abyste je zpřístupnili všechny. Naopak je koncepce taková, abyste se rozhodli, do jakých znamení a stylů boje chcete investovat a zaměřili se na ně, což mě, přiznávám, trochu překvapilo, protože tohle přece není Diablo, kde si vybíráme postavu a build, ale faktem je, že to hráči dává určitý prostor pro specializaci podle svých představ a lhal bych, kdybych tvrdil, že mi to při hraní nějak vadilo nebo mě omezovalo. Navíc lze u některých obchodníků zakoupit lektvar, který všechny investované dovednostní body resetuje, takže se není třeba obávat, že by člověk něco zvojtil a neměl možnost chybu napravit nebo prostě jenom zkusit jiné skilly a jejich kombinace.
Když už ale přišla řeč na Diablo, vyzdvihnu další aspekt hry, a sice itemizaci. Se sbíráním, vybíráním a vůbec pachtěním se za předměty mám coby dlouholetý hráč D2 LoD (hlavně módu MXL) bohatou zkušenost, a tím spíš mě příjemně překvapilo, že na rozdíl prvního dílu, kde na předmětech nijak zvlášť nezáleželo a vlastně ani nebylo z čeho vybírat, se tady volbě vybavení, jeho získávání a vylepšování věnovali autoři podstatně víc. Arzenál je bohatý, předměty lze získávat lovením pokladů, obíráním mrtvol nepřátel nebo si je nechat vykovat, získáte-li příslušný diagram. Kromě toho lze jak brnění, tak meče vyšší kvality zdobit runovými kameny a vylepšit si tak třeba sílu znamení nebo přidat meči schopnost otrávení, omráčení nebo zapálení nepřátele a tak podobně. Pochválil bych i to, že kvalita nalezených předmětu je spjata s vaším levelem, takže se nestává to, co třeba Diablo II umělo mistrně – že člověk našel nějaký pěkně svítící unikátní předmět, který byl bohužel hráči v danou chvíli užitečný zhruba tolik jako uzbecký pas.
Mezi další herní kratochvíle patří jízda a boj na koni (včetně dostihů, díky kterým lze získat lepší vybavení pro koně a tuším v jednom případě i nového koně), ke kterým až na pár maličkostí, jež zmíním na konci, nemám žádné výhrady, návštěvy bordelů, které předpokládám nepotřebují další komentář, nebo třeba karetní hra Gwent, které jsem sice osobně nepřišel na chuť, ale je zřejmé, že jde o propracovanou minihru, na kterou jsou navázány i některé vedlejší úkoly. Samozřejmě se taky můžete vyptávat různých postav na doplňující informace a pročítat se nalezenými písemnostmi, obsáhlým přehledem postav nebo neméně bohatým bestiářem.
Na důkaz toho, že nejsem zaslepený fanoušek nebo placený agent marketingového oddělení CD Projektu, ale uvedu i pár nedostatků, přestože jich hra má naprosté minimum. Předně bych upozornil na občasné bugy, kvůli kterým se vám může stát, že nemůžete dokončit quest. Mně osobně se to přihodilo u dvou; v jednom případě šlo o quest, v jehož rámci jsem měl nalézt poklad, což se mi ale na mých židáckých výpravách, kdy jsem syslil vybavení a následně ho co nejvýhodněji prodával (různí obchodníci nabízí různé ceny) podařilo už předtím, než jsem quest dostal, následkem čehož mám quest stále jako aktivní. Druhý případ souvisí s jakousi figurkou, se kterou mi měla pomoci jistá postava, ale když jsem jí figurku ukázal, nic se dál nedělo – žádná animace, žádná nová dialogová možnost. Po dohrání příběhové linie pak úkol spadl do „Failed Quests“. Tady bych svoje brblání rád přerušil jednoduchou radou - často ukládejte, a to nejenom quicksavy, ale i klasické savy pro případ, že prst vytrénovaný na mačkání F5 vás předběhne a uloží v nějaké zabugované situaci, ze které mě právě časté ukládání několikrát zachránilo – jednou jsem spadl dírou v nějakém lodním vraku do prostoru, odkud jsem nemohl vyplavat ven, jindy jsem zase sklouzal po svahu někam do křoví, ale protože jsem byl pořád v animaci skluzu, nemohl jsem vyskočit ven.
Dalším drobným nedostatkem, který se tu a tam projeví, je zasekávání se o některé překážky,které je úsměvné zejména při jízdě na koni; ten ostatně čas od času někde uvízne sám, když ho k sobě přivoláte, ale není problém udělat pár kroků a vašeho oře osedlat a vysvobodit z překážky, kterou ho zlomyslní vývojáři nenaučili překonat. Je ale potřeba zmínit, že vzhledem k rozsahu a propracovanosti hry jsou tyto zádrhely nicotné – zkrátka nic, co by člověk nedokázal pochopit a prominout.
Sečteno a podtrženo – a že jde o opravdu dlouhý, ale zároveň jednoduchý výpočet – Zaklínače 3 řadím k naprosto ojedinělým herním zážitkům a vůbec se nezdráhám tvrdit, že jde o jeden z nejlepších titulů, které jsem měl tu čest dosud hrát, což by šťoural mého formátu o jen tak ledajaké hře neprohlásil. Ať už impozantním a propracovaným herním světem, strhujícím příběhem, excelentním audiovizuálním zpracováním, povedenými souboji okořeněnými speciálními pohyby a skilly a podpořenými celou škálou nejrůznějších předmětů a lektvarů, ale i skvělým postojem vývojářů, kteří neztrácejí čas směšnými a dětinskými ubohostmi jako například znemožnění modifikací (Blizzard, D3) nebo rovnou znemožňování hraní proaktivními/online ochranami (Ubisoft, platforma Udon'tPlay, AC2, Watch Dogs...), Zaklínač 3 získal můj nesmírný obdiv. Takhle nějak bych si asi představoval ideální hru a rozumný a poctivý tým vývojářů, který jsem s radostí podpořil – nenapadá mě jiná hra a jiné studio, o kterém bych něco takového mohl s čistým svědomím prohlásit, a popravdě si ani příliš nedovedu představit, co víc by od hry a vývojářů člověk mohl chtít.
Pro: kolosální, a přitom neuvěřitelně vypiplané herní univerzum skýtající desítky hodin herní zábavy, nezapomenutelný a podmanivý příběh bez pozlátka se spoustou rozmanitých a zajímavých charakterů, nádherný grafický kabát hry, vynikající a neotřelé hudební podbarvení, povedený soubojový systém podpořený plejádou předmětů, nebývale rozumné vývojářské studio, podpora modifikací...
Proti: občasné bugy (nesplnitelné questy, záseky v objektech) a mírná klopýtnutí pathfindingu (zejm. koně), poměrně krvavé HW nároky a tak nějak neutěšená endgame fáze (těžko se vysvětluje, tím spíš pak bez spoilerů)
PS. A sakra. Update Available - právě přidali New Game Plus...
I když nemůžu říct, že by mě dvojka přímo uchvátila, od Zaklínače 3 jsem očekával, že to bude zkrátka a dobře bomba - a ruku na srdce, kdo z nás taky ne, že. Jsem proto rád, že po několika desítkách hodin (odhadem tak 70) intenzivní každodenní pařby, k níž se hrdě přiznávám, jsem se i já ve světě třetího dílu Zaklínače vyřádil natolik, že můžu přispět svojí trochou do mlýna, ačkoliv vzhledem k tomu, o jak gigantickou hru se jedná, to nejspíš bude taková trocha, že by z toho člověk mohl rozjet menší pekárnu.
Se stejnou radostí, protože to v tomto případě stejně nemá cenu zbytečně oddalovat, můžu hned na úvod konstatovat, že Divoký hon skutečně bomba je – a to zcela bez nadsázky přímo atomová. U drtivé většiny jiných her bych něco takového použil jen jako zveličení způsobené euforií nebo slabostí pro danou věc (v mém případě třeba pro fotbal), ale tady jsou podobná adjektiva naprosto na místě.
Přestože se logicky nabízí možnost napřed soudit podle prvního dojmu - tedy vzhledu, navážu napřed na zmínku o monstrózním rozsahu hry, když už jsem to nakousl. Ten asi nejlépe vystihnou dojmy, které ve mně hra nechávala, když jsem herní univerzum objevoval.
Už v první lokaci (White Orchard) člověk narazí na pěkných pár věcí, do kterých se dá píchnout, seknout či bodnout, a zkrátka nepřijdou ani vášniví průzkumníci. Nechybí ani slušná porce vedlejších úkolů, příběh se zvolna dostává do obrátek. Některé lokace a možné aktivity se objeví na mapě po prohlédnutí vývěsních tabulí v některých lokacích, jiné jsou pouze bílé otazníky na mapě a hráč je musí odhalit sám - může jít o hledání pokladů, zabíjení banditů okupujících osadu nebo přepadávajících pocestného, likvidací hnízd monster nebo klidně o zaklínačský kontrakt, při jejichž plnění se nezřídka můžete zapotit jako láhev piva na slunci.
Navíc je možné se zaplést i do dalších vedlejších questů značených žlutými vykřičníky (neobjevují se v deníku, dokud je nezahájíte), u kterých ovšem v žádném případě neplatí, že by šlo o náhodně generované jednohubky na pár minut typu „běž, zabij, přines“, známé z mnoha jiných RPG, ale o činnosti od vypiplaných miniúkolů (kdy třeba jen někomu půjčíte peníze, aby vám je později vrátil, nebo se rozhodnete, jestli pomůžete umírajícímu člověku) po plnohodnotné vedlejší úkoly skutečně zasazené do herního světa a související s jinými postavami a událostmi.
Nejedná se tedy o klasickou univerzální hnědou omáčku side questů, které jsou v podstatě minihrami a na hru jako takovou nemají víceméně žádný vliv, a právě to je jedna z věcí, kterou bych v souvislosti s rozsáhlostí hry vyzdvihl – to, jak se vývojářům podařilo veškeré vedlejší aktivity do světa zakomponovat a propojit. Spousta jiných open-world her nabízí širokou škálu doplňkových radovánek (ideálním příkladem by byly například různé kurýrní/závodní mise ve Watch Dogs), které můžou být klidně i velmi povedené a zábavné, ale takto umně a přirozeně tyto aktivity vmísit do zbytku hry se snad zatím nikomu nepovedlo tak, jako CD Projektu – alespoň já jsem se zatím se žádnou srovnatelnou hrou nesetkal.
Nicméně zpět k obrovitosti – ve chvíli, kdy uděláte stejnou chybu jako já a otevřete mapu bezprostředně potom, co se dostanete do druhé lokace , a sice Velenu+Novigradu a okolí, zjistíte, že aktivit tu na vás čeká tak nestydaté množství, že spíš než radost z toho, kolik toho máte před sebou, se vás zmocní spíš – a lépe to snad ani popsat nelze - jakési pobavené a ohromené zoufalství , za které ale poté, co se vaše tělo vzpamatuje ze šoku, budete nakonec rádi. Pro konkrétnější představu můžu uvést, že čistě vedlejších úkolů (žluté vykřičníky nepočítaje) je ve hře zhruba 80 a zahrnují jak zmiňované kontrakty na monstra, hledání pokladů či zaklínačského vybavení, tak questy, které mají zásadní vliv na hlavní příběh, stav herního světa a osudů jeho postav, a to i v případě, že se je rozhodnete vynechat. I proto by se dalo říct, že označení „vedlejší úkol“ je, bavíme-li se o Zaklínači 3, poměrně zavádějící a vlastně jen formální záležitost vyplývající z toho, jak je úkol klasifikován v deníku questů.
Pokud jde o počet lokací, přesný údaj sice neznám, ale pro ilustraci bude určitě stačit to, že už jen fast travel bodů je ve hře více než stovka. Uvážíme-li, že zdaleka ne každá lokace fast travel umožňuje, je pak jasné, že se pohybujeme řádově ve stovkách. Opět bych ale rád zdůraznil, že i když to už celé zřejmě začíná vypadat jako statistika, stále se bavíme o do detailu propracovaných, rozmanitých místech, které mají leckdy i velmi jedinečnou podobu i atmosféru (města Novigrad a Oxenfurt,tajemná věž na ostrově, ostrov pirátů, osady lidožroutů, zatopené jeskyně...).
Třetí lokací je vikingsky působící Skellige a byl by už masochismus se jí věnovat detailněji. Proto jen zmíním, že co do rozlohy je pravděpodobně ještě větší (nemalou část ovšem tvoří moře) a počtem aktivit hrubým odhadem přinejmenším srovnatelná s lokací předchozí. Pokud trpíte nějakou úchylkou a chtěli byste ještě nášup, je tady pro ukojení vašeho obžerství další lokace: Kaer Morhen...
O širém herním světě by se však dala napsat samostatná publikace, takže přejdu k přeskočené vizuální stránce hry, která je ovšem, nepříliš překvapivě, taktéž opravdu dechberoucí. Hráči se naskytnou úchvatné přírodní scenérie na rozbouřeném moři, v temných jeskyních či šumících lesích, ale na i hornatých svazích a zasněžených skalách, k vidění je propracovaná a rozličná architektura měst, exteriérů i interiérů budov od lesních chatrčí a stodol po královský palác či městské lázně a v neposlední řadě skvěle vypadající postavy včetně nejmenších detailů (mimika, runy na Geraltově meči a mnoho dalších legrácek, které dvojnásob ocení nejeden nadšenec pro grafiku), a to vše navíc za různého počasí a v různých fázích dne, které se plynule mění.
Opomenout bych nechtěl ani efekty, k nimž, na rozdíl od například předchozího dílu, kde mi chvílemi připadaly až kýčovité, zde nemám jedinou výtku. Na bojové pohyby (kreace s mečem, úhyby, úskoky, protiútoky) je rovněž radost se dívat a brutalita a zručnost, se kterou nepřátele Geralt porcuje takovým způsobem, že by se mu dostalo uznání i od Zdeňka Pohlreicha, mě přivádí k myšlence, že kdyby jednou náš zaklínač přece jenom pověsil svoje řemeslo na hřebík, určitě by nalezl uplatnění v masném průmyslu.
Ruku v ruce s vynikající grafikou jde hudební kulisa, která popisované scenérie, atmosféry a příběhové fáze a momenty skvěle doprovází a podtrhuje. V porovnání s mnoha jinými velkými značkami je ale herní hudba velice osobitá a do kontextu světa Zaklínače podle mě výborně sedí - nesnaží se o žádnou hollywoodskou dramatizaci a la Hans Zimmer (ač jde o jednoho z mých oblíbených skaldatelů), ale marná sláva, tady už jsou slova krátká - chce to zkrátka pustit a vyzkoušet na vlastní uši. K textům a dabingu pak těžko říct něco jiného, že jde o profesionální práci, jak se na takovou hru sluší a patří – i tady je vidět mimořádná pečlivost ve snaze o odlišení jednotlivých ras, kultur a společenských postavení odlišnou slovní zásobou, dialekty, (pravým klenotem je třeba hatmatilka trollů) a podobně.
Nebylo by ale fér, kdybych v souvislosti s technickým zpracováním vynechal jednu věc; totiž HW nároky, jež jsou, jak je bohužel dneska u velkých titulů zvykem, dost nekompromisní, byť se je vývojářům v uplynulých updatech (hrál jsem od 1.07) podařilo trochu umravnit.
Aby té chvály nebylo málo, i příběh patří k tomu nejlepšímu, co jsem nejen za poslední roky, ale vůbec za celou svoji pařanskou kariéru, ve hře zažil, a jelikož nemám v úmyslu sem psát spoilery, uvedu jen ve stručnosti, že má přesně to, co by správný příběh měl mít – propracované a nezapomenutelné hlavní postavy, je nesmírně poutavý, a přitom ne klišovitý či idealizovaný. Svými věrohodnými postavami a realistickými událostmi vás vtáhne do světa, kde je nejenom přátelství, romantika a odvaha, ale kde není nouze ani o rasismus, prostituci, intriky a osobní zášť a kde tyto vztahy a motivy nabízí spoustu rozhodnutí, jejichž dopady mohou ovlivnit, jakou cestou se příběh ubírá a jak skončí. Ani hlavní hrdina Geralt není žádným nedotknutelným světcem a spasitelem, který všemu živému i nemrtvému nakope zadnici s prstem v nose, ale i on potřebuje pomoc ostatních, dělá chyby a činí rozhodnutí, která můžou měnit a často třeba i ukončit životy druhých. To vše je okořeněno notnou dávkou sarkastického i hrubého humoru a animovanými vstupy vypravěče či Geralta, které ukazují důsledky herních rozhodnutí či v případě Geralta cynicky rekapitulují, proč k daným událostem došlo.
Jediné, co je v souvislosti s takto pojatým příběhem (různé konce hlavní linie a spousta alternativ pro příběhové postavy) tak trochu pastí na hráče, je to, že můžete v půlce hry klidně udělat rozhodnutí, které zapříčiní to, že vás konec hry třeba zklame, a i když je logické, že tomu samozřejmě nelze předejít (kdyby bylo za dialogem v závorce „pokud zvolíte tuto možnost, postava XY na konci zemře“, napínavosti příběhu by to dvakrát nepomohlo), leckdy máte na výběr zdánlivě podobné možnosti v dialogu, na které ale příběhové postavy můžou zareagovat docela jinak, než byste z logiky věci a vztahů mezi herními charaktery očekávali. Samozřejmě, že žádný ideální konec, který by potěšil každého, hra mít nemůže, ale nedokážu se zbavit dojmu, že hráč může dospět k podobnému zklamání, jaké spoustě fanoušků přinesl třeba poslední díl Matrixu, a při tom na tom nemít kdovíjaké přičinění, protože odhalit nebo odhadnout, kam by daná dialogová možnost mohla příběh nasměrovat a jak moc je důležitá, je někdy nesmírně těžké.
Co však souvislosti s příběhem zamrzí je jakýsi limbus, ve kterém se člověk ocitne po dohrání hlavní příběhové linie, kdy stále sice zbývá neskutečně velký svět s nikoli vagónem, ale celou soupravou aktivit, což ale nic nemění na tom, že po tom, co si příběhové postavy jdou po svých nebo zemřou, působí herní svět, jakkoli ironicky to musí znít, poněkud prázdně. Na druhou stranu je ale pravda, že to jen dokládá, jak silný herní zážitek se autorům podařilo připravit a jak těžko se vyrovnává s tím, že je něco u konce, byť sebelepšího - je to stejný paradox jako třeba být zvědavý na to, jak dopadne sága o Harrym Potterovi nebo trilogie Pána prstenů, ale po zjištění konce si sentimentálně uvědomit, jaká je škoda, že to skončilo.
Co se týče hratelnosti, i tady budu víceméně jenom blahořečit - soubojový systém je zpracovaný velmi solidně (i když třeba na batmanovskou sérii plynulostí a zábavností nedosahuje – ale jaká hra taky ano) a působí na mě jako zdokonalená verze z předchozího dílu. K dispozici je spousta manévrů, animací a ještě více jich lze samozřejmě lze odemknout levelováním a výběrem skillů. Kromě svých pěstí a dvou mečů může Geralt používat taky samostříl, zápalné, oslepující či tříštivé bomby a samozřejmě zaklinačská znamení, která jsou podle mého soudu tentokrát dobře vybalancována, a snad kromě Axii jsem nenabyl dojmu, že bych nějaké pokládal za zbytečné, což rozhodně nemůžu říct o prvních dvou dílech, kdy jsem si, když to trochu přeženu, vystačil vlastně jen s Igni.
Skillů je na výběr celá řada (převažují samozřejmě ty s pasivními bonusy, jak je v sérii zvykem) a je potřeba zmínit, že určitě nezískáte tolik dovednostních bodů, abyste je zpřístupnili všechny. Naopak je koncepce taková, abyste se rozhodli, do jakých znamení a stylů boje chcete investovat a zaměřili se na ně, což mě, přiznávám, trochu překvapilo, protože tohle přece není Diablo, kde si vybíráme postavu a build, ale faktem je, že to hráči dává určitý prostor pro specializaci podle svých představ a lhal bych, kdybych tvrdil, že mi to při hraní nějak vadilo nebo mě omezovalo. Navíc lze u některých obchodníků zakoupit lektvar, který všechny investované dovednostní body resetuje, takže se není třeba obávat, že by člověk něco zvojtil a neměl možnost chybu napravit nebo prostě jenom zkusit jiné skilly a jejich kombinace.
Když už ale přišla řeč na Diablo, vyzdvihnu další aspekt hry, a sice itemizaci. Se sbíráním, vybíráním a vůbec pachtěním se za předměty mám coby dlouholetý hráč D2 LoD (hlavně módu MXL) bohatou zkušenost, a tím spíš mě příjemně překvapilo, že na rozdíl prvního dílu, kde na předmětech nijak zvlášť nezáleželo a vlastně ani nebylo z čeho vybírat, se tady volbě vybavení, jeho získávání a vylepšování věnovali autoři podstatně víc. Arzenál je bohatý, předměty lze získávat lovením pokladů, obíráním mrtvol nepřátel nebo si je nechat vykovat, získáte-li příslušný diagram. Kromě toho lze jak brnění, tak meče vyšší kvality zdobit runovými kameny a vylepšit si tak třeba sílu znamení nebo přidat meči schopnost otrávení, omráčení nebo zapálení nepřátele a tak podobně. Pochválil bych i to, že kvalita nalezených předmětu je spjata s vaším levelem, takže se nestává to, co třeba Diablo II umělo mistrně – že člověk našel nějaký pěkně svítící unikátní předmět, který byl bohužel hráči v danou chvíli užitečný zhruba tolik jako uzbecký pas.
Mezi další herní kratochvíle patří jízda a boj na koni (včetně dostihů, díky kterým lze získat lepší vybavení pro koně a tuším v jednom případě i nového koně), ke kterým až na pár maličkostí, jež zmíním na konci, nemám žádné výhrady, návštěvy bordelů, které předpokládám nepotřebují další komentář, nebo třeba karetní hra Gwent, které jsem sice osobně nepřišel na chuť, ale je zřejmé, že jde o propracovanou minihru, na kterou jsou navázány i některé vedlejší úkoly. Samozřejmě se taky můžete vyptávat různých postav na doplňující informace a pročítat se nalezenými písemnostmi, obsáhlým přehledem postav nebo neméně bohatým bestiářem.
Na důkaz toho, že nejsem zaslepený fanoušek nebo placený agent marketingového oddělení CD Projektu, ale uvedu i pár nedostatků, přestože jich hra má naprosté minimum. Předně bych upozornil na občasné bugy, kvůli kterým se vám může stát, že nemůžete dokončit quest. Mně osobně se to přihodilo u dvou; v jednom případě šlo o quest, v jehož rámci jsem měl nalézt poklad, což se mi ale na mých židáckých výpravách, kdy jsem syslil vybavení a následně ho co nejvýhodněji prodával (různí obchodníci nabízí různé ceny) podařilo už předtím, než jsem quest dostal, následkem čehož mám quest stále jako aktivní. Druhý případ souvisí s jakousi figurkou, se kterou mi měla pomoci jistá postava, ale když jsem jí figurku ukázal, nic se dál nedělo – žádná animace, žádná nová dialogová možnost. Po dohrání příběhové linie pak úkol spadl do „Failed Quests“. Tady bych svoje brblání rád přerušil jednoduchou radou - často ukládejte, a to nejenom quicksavy, ale i klasické savy pro případ, že prst vytrénovaný na mačkání F5 vás předběhne a uloží v nějaké zabugované situaci, ze které mě právě časté ukládání několikrát zachránilo – jednou jsem spadl dírou v nějakém lodním vraku do prostoru, odkud jsem nemohl vyplavat ven, jindy jsem zase sklouzal po svahu někam do křoví, ale protože jsem byl pořád v animaci skluzu, nemohl jsem vyskočit ven.
Dalším drobným nedostatkem, který se tu a tam projeví, je zasekávání se o některé překážky,které je úsměvné zejména při jízdě na koni; ten ostatně čas od času někde uvízne sám, když ho k sobě přivoláte, ale není problém udělat pár kroků a vašeho oře osedlat a vysvobodit z překážky, kterou ho zlomyslní vývojáři nenaučili překonat. Je ale potřeba zmínit, že vzhledem k rozsahu a propracovanosti hry jsou tyto zádrhely nicotné – zkrátka nic, co by člověk nedokázal pochopit a prominout.
Sečteno a podtrženo – a že jde o opravdu dlouhý, ale zároveň jednoduchý výpočet – Zaklínače 3 řadím k naprosto ojedinělým herním zážitkům a vůbec se nezdráhám tvrdit, že jde o jeden z nejlepších titulů, které jsem měl tu čest dosud hrát, což by šťoural mého formátu o jen tak ledajaké hře neprohlásil. Ať už impozantním a propracovaným herním světem, strhujícím příběhem, excelentním audiovizuálním zpracováním, povedenými souboji okořeněnými speciálními pohyby a skilly a podpořenými celou škálou nejrůznějších předmětů a lektvarů, ale i skvělým postojem vývojářů, kteří neztrácejí čas směšnými a dětinskými ubohostmi jako například znemožnění modifikací (Blizzard, D3) nebo rovnou znemožňování hraní proaktivními/online ochranami (Ubisoft, platforma Udon'tPlay, AC2, Watch Dogs...), Zaklínač 3 získal můj nesmírný obdiv. Takhle nějak bych si asi představoval ideální hru a rozumný a poctivý tým vývojářů, který jsem s radostí podpořil – nenapadá mě jiná hra a jiné studio, o kterém bych něco takového mohl s čistým svědomím prohlásit, a popravdě si ani příliš nedovedu představit, co víc by od hry a vývojářů člověk mohl chtít.
Pro: kolosální, a přitom neuvěřitelně vypiplané herní univerzum skýtající desítky hodin herní zábavy, nezapomenutelný a podmanivý příběh bez pozlátka se spoustou rozmanitých a zajímavých charakterů, nádherný grafický kabát hry, vynikající a neotřelé hudební podbarvení, povedený soubojový systém podpořený plejádou předmětů, nebývale rozumné vývojářské studio, podpora modifikací...
Proti: občasné bugy (nesplnitelné questy, záseky v objektech) a mírná klopýtnutí pathfindingu (zejm. koně), poměrně krvavé HW nároky a tak nějak neutěšená endgame fáze (těžko se vysvětluje, tím spíš pak bez spoilerů)
PS. A sakra. Update Available - právě přidali New Game Plus...
Shadow of the Tomb Raider
Pro: Viz výše (nevešlo se)
Proti: Viz výše